A. Smith - Pýcha a ješitnost

A.S. Teorie mravních citů: Část VI, oddíl III ,sebeovládání, 35,36,37,38,39,40

Definic pýchy a ješitnosti najdeme jistě mnoho, líbí se mi ovšem jak Smith zapracoval toto chování do běžného života.

                Pyšný člověk je upřímný a ne dně svého srdce je přesvědčen o své vyjímečnosti, i když někdy může být těžké odhadnout, na čem se toto jeho přesvědčení zakládá. Přeje si, abyste ho viděli jedině ve světle, v němž skutečně vidí on sám, když se vcítí do vaší situace. Nevyžaduje od vás nic víc než-jaksi myslí-spravedlnost. Když si ho náhodou nevážíte tak, jak si on váží sám sebe, je spíše uražený než pokořený a cítí stejnou rozhořčenou zlost, jako kdyby utrpěl skutečné bezpráví, Avšak ani pak se neuráčí vysvětlit důvody svých domnělých nároků. Pohrdá tím, aby se ucházel o vaše ocenění. Dokonce staví na odiv, že tím opovrhuje, a snaží se zachovat domnělé postavení ani ne tím, že vám dá pocítit svou nadřazenost, ale spíš vaši nízkost. Zdá se, že si tak nepřeje vyvolat vaše schválení jeho samotného jako pokořit vaše schvalování sebe sama

                Ješitný člověk není upřímný a na dně svého srdce je jen zřídka přesvědčen o té výjimečnosti, o níž si přeje, abyste mu ji připisovali. Přeje si, abyste ho viděli v mnohem světlejších barvách, než v jakých s skutečně vidí on sám, když se vcítí do vaší situace, a předpokládá, že víte, co ví on. Proto když se ukáže, že ho vidíte v jiném světle, možná v jeho skutečných barvách, je daleko víc pokořený než uražený. Využije každou příležitost ukázat důvody svých nároků na ty povahové rysy, o nichž chce, abyste mu je připisovali, a to pomocí toho nejokázalejšího a nejnepotřebnějšího předvedení dobrých vlastností a výsledků, které do určité přijatelné míry má, tak někdy dokonce i lživým napodobováním takových vlastností a výsledků, které vůbec nemá nebo které má v tak nepatrné míře, že se dá dobře říci, že je vůbec nemá. Vůbec nepohrdá vaším, schválením a s velice nedočkavou přičinlivostí se o něj uchází. Nepřeje si pokořit vaše sebehodnocení, on ho s láskou opatruje v naději, že se na oplátku budete vypěstovat to jeho. Lichotí, aby mu bylo lichoceno. Učí se vám dělat radost, a abyste na něj měli opačný názor, snaží se na vás uplatnit zdvořilostí a úslužností a někdy dokonce skutečnými a podstatnými úsluhami, i když jsou často stavěný na odiv se zbytečnou okázalostí.

                Ješitný člověk vidí úctu, která je prokázána postavení a bohatství, a chce na sebe strhnout jak tuto úctu, která patří schopnostem a ctnostem. A tak jeho oblečení, výbava i způsob života ukazují na vyšší postavení a větší bohatství, než jaké ve skutečnosti má, a aby na počátku svého života na pár let podpořil tento pošetilý klam, často dlouho před jeho koncem upadne do bídy a nesnází. Avšak dokud dokáže pokračovat ve vydáních, jeho ješitnosti je nadšena, když se vidí nikoli ve světle, ve kterém byste ho viděli, kdybyste věděli všechno, co ví on, ale abyste ho viděli tak, jak vás-jak si představuje- svým vystupováním přiměl. Je to asi nejběžnější ze všech klamů ješitnosti. Velice často se ho pokoušejí praktikovat neznámí cizinci, kteří navštěvují cizí země nebo kteří přijedou z odlehlé provincie na krátkou dobu navštívit své hlavní město. Pošetilost takového pokusu, i když je vždy velmi velká a nehodná myslícího člověka, nemusí být tak veliká ani v této, ani ve většině jiných situací. Je-li pobyt krátký, mohou uniknout potupnému prozrazení, a poté co na několik měsíců nebo let uspokojili svou ješitnost, se mohou vrátit domů a následnou šetrností napravit škody své minulé rozmařilosti.

                Pyšný člověk může být sotvakdy nařčen z takové pošetilosti. Jeho smysl pro vlastní důstojnost způsobuje, že je opatrný, aby nepřišel o nezávislost, a když se stane, že jeho majetek není velký, chce sice dobře vypadat, ale snaží se být při všech útratách hospodárný a pozorný. Okázalé výdaje ješitných lidí ho velice urážejí. Mohou zastínit ty jeho. Dráždí jeho pobouření jako nestoudné přisvojení si takového postavení, jaké jim v žádném případě nepřísluší, a nikdy o nich nemluví bez nejtvrdších a nejkousavějších výtek.

                Pyšný člověk se nikdy necítí dobře ve společnosti sobě rovných, a ještě méně ve společnosti těch, kteří jsou nad ním. Nedokáže odložit své vysoké nároky a výraz i konverzace takové společnosti ho natolik zastraší, že se je neodváží projevit. Uchýlí se ke skromnější společnosti, k níž nechová příliš velkou úctu, k takové, jakou by si sám nevybral a jaká mu vůbec není příjemná – ke společnosti lidí níž postavených, lichotníků a přívrženců. Prakticky nenavštěvuje výše postavené, a pokud to udělá, pak spíše aby ukázal, že má právo žít v takové společnosti, než pro skutečné uspokojení, které v n zažívá. Tak jak lord Clarendon říka o hraběti z Arundelu, že někdy zašel ke dvoru, protože jen tam mohl najít významnější osoby, než on sám, ale že tam zašel velice zřídka, protože tam nacházel významnější osoby, než byl on sám.

                Úplně jinak tomu je u ješitného člověka. Uchází se o společnost  výše postavených, stejně jako se jí pyšný člověk vyhýbá.  Zdá se, že si myslí, že jejich lesk odrazí na ty, kteří jsou hluboko pod nimi. Často se vyskytuje na královských dvorech i v přijímacích salónech ministrů a tváří se jako kandidát na bohatství a povýšení, i když by ve skutečnosti pocítil mnohem dokonalejší štěstí, kdyby věděl, jak si užívat toho, že není jedním z nich. Je rád, když ho zvou ke stol velkých, a ještě raději zveličuje před jinými lidmi důvěrné přátelství, kterého se mu tam dostáv. Stýká se, jak jen může, s populárními lidmi, s těmi, o nichž se předpokládá , že udávají směr veřejnému mínění, se zábavnými, učenými a oblíbenými jedinci. A vyhýbá se společnosti svých nejlepších přátel, kdykoli se stane, že se proti nim obrátí třeba jen ten nejslabší závan veřejné nepřízně. Vůči lidem, ke kterým by se rád přihovořil, nepoužívá příliš jemné prostředky:zbytečnou okázalost, nepodložené nároky, neustálé přizvukování, časté lichocení, i když povětšinou příjemné a bujaré lichocení a jen velice zřídka hrubé a úlisné příživnické pochlebování. Naproti tomu pyšný člověk nikdy nelichotí a často se ke každému chová zcela přirozeně.

Poznámka : Asi jste se v něčem více nebo méně našli :-). Nikdy nemůžeme říct, že někdo je jenom pyšný nebo jenom ješitný. At už si o někom myslíte cokoli:„Nemám právo říci nebo udělat něco, co poníží člověka v jeho vlastních očích. Podstatné není, co si myslím o něm já, ale co si myslí o sobě on sám. Zranit lidskou důstojnost je zločin."

Antoine de Saint-Exupéry