Z Misesova díla Lidské jednání.
VON MISES, Ludwig. Lidské jednání: pojednání o ekonomii.
Druhé vydání. [str.248-250].
Přeložil Josef ŠÍMA. Praha: Liberální institut, 2018. ISBN 978-80-86389-61-5.
V tržní společnosti je řízení všech ekonomických záležitostí úkolem podnikatelů. Jim přísluší kontrola výroby. Oni jsou u kormidla a řídí loď. Povrchní pozorovatel by uvěřil, že jsou nejdůležitější. Ale oni nejsou. Jsou povinni bezpodmínečně poslouchat příkazy kapitána. Kapitánem je spotřebitel. Ani podnikatelé, ani majitelé půdy, ani kapitalisté neurčují, co se má vyrábět. To dělá spotřebitel. Pokud se podnikatel přísně neřídí příkazy veřejnosti, jak mu je zprostředkovává struktura tržních cen, utrpí ztráty, zkrachuje a je tak odstraněn z významného místa za kormidlem. Nahradí ho jiní lidé, kterým se při uspokojování poptávky spotřebitelů dařilo lépe. Spotřebitelé prokazují přízeň těm obchodům, v nichž si mohou koupit to, co chtějí, za nejnižší ceny. Jejich nakupování a nenakupování rozhoduje, kdo by měl vlastnit a provozovat podniky a statky. Dělají z chudých lidí bohaté a z bohatých chudé. Přesně určují, co se má vyrobit, v jaké kvalitě a v jakém množství. Jsou to nemilosrdní nadřízení, samý rozmar a vrtoch, nestálí a nepředvídatelní. Nic pro ně nemá význam kromě vlastního uspokojení. Ani trochu se nestarají o minulé zásluhy a existující zájmy. Je-li jim nabídnuto něco, co se jim líbí víc nebo co je lacinější, opustí své staré dodavatele. V postavení kupujících a spotřebitelů jsou krutí a necitelní, jednají bez ohledu na jiné lidi.
Jenom prodejci statků a služeb prvního řádu jsou v přímém kontaktu se spotřebiteli a jenom oni jsou na příkazech spotřebitelů přímo závislí. Oni však přenášejí příkazy, které obdrží od veřejnosti, ke všem, kdo produkují statky a služby vyšších řádů. Neboť výrobci spotřebního zboží, majitelé maloobchodů, pracovníci ve službách i ve svobodných povoláních jsou nuceni pořizovat si vše, co potřebují pro provozování vlastního podniku, od těch dodavatelů, kteří jim nabídnou nejnižší cenu. Kdyby se nesnažili nakupovat na nejlevnějším trhu a provozovat výrobní faktory tak, aby nejlépe a nejlevněji nasytili poptávku spotřebitelů, byli by donuceni podnikání opustit. Nahradili by je efektivnější lidé, kteří by dokázali nakupovat a provozovat výrobní faktory lépe. Spotřebitel je v postavení, kdy může dát volný průchod svým rozmarům a vrtochům. Podnikatelé, kapitalisté a majitelé půdy mají svázané ruce; ve své činnosti musí plnit příkazy nakupující veřejnosti. Každá odchylka od směru, který jim předepisuje poptávka spotřebitelů, jde na vrub podnikatelů. I ta nejmenší odchylka, ať už navozená záměrně nebo způsobená chybou, špatným odhadem nebo lajdáctvím, omezuje jejich zisk nebo ho úplně odejme. Vážnější odchylky vedou ke ztrátám, a tak zmenšují nebo úplně pohlcují jejich bohatství. Kapitalisté, podnikatelé a majitelé půdy mohou uchovat a zvýšit své bohatství pouze tím, že budou co nejlépe plnit příkazy spotřebitelů. Nemají svobodu utrácet peníze, které jim spotřebitelé nejsou ochotni vrátit tím, že za jejich výrobky zaplatí více. Při vedení svých podniků musí být bezcitní a musí mít tvrdé srdce, protože sami spotřebitelé – jejich nadřízení – jsou bezcitní a mají tvrdá srdce.
Spotřebitelé určují nejen definitivní ceny spotřebního zboží, ale také ceny všech výrobních faktorů. Určují příjmy každého člena tržního hospodářství. Spotřebitelé, a nikoli podnikatelé, platí nakonec mzdy, které si vydělal každý jednotlivý pracovník, okouzlující filmová hvězda, stejně jako uklízečka.S každým utraceným centem určují spotřebitelé směr všech výrobních procesů a podrobnosti organizace veškeré podnikatelské činnosti. Tento stav věcí se popisuje tak, že se trh nazývá demokracií, v níž každý cent dává právo odevzdat hlas. Správnější by bylo říct, že demokratické zřízení je systém, který připisuje občanům stejnou nadřazenost při provádění vlády, jakou jim tržní hospodářství dává jako spotřebitelům. Toto srovnání je však nedokonalé.
V politické demokracii jsou při formování chodu věcí účinné pouze hlasy, které dostal většinový kandidát nebo většinový program. Hlasy, které obdržela menšina, politiku přímo neovlivňují. Na trhu však nepřijde žádný hlas nazmar. Každý utracený cent má sílu působit na výrobní procesy. Nakladatelé neuspokojují jen většinu tím, že vydávají detektivky, ale také menšinu, která čte lyrickou poezii a filozofické traktáty. Pekaři nepečou chléb jen pro zdravé lidi, ale také pro nemocné, kteří mají zvláštní diety. Rozhodnutí spotřebitele jsou uváděna ve skutečnost s veškerou silou, kterou jim spotřebitel dodává svou ochotou utratit určité množství peněz. Je pravda, že na trhu nemají různí spotřebitelé stejné volební právo.
Bohatí odevzdávají více hlasů, než chudí občané. Tato nerovnost je však sama o sobě výsledkem předchozího volebního procesu. V čistém tržním hospodářství být bohatý je výsledkem úspěchu při co nejlepším uspokojení poptávky spotřebitelů. Bohatý člověk může uchovat své bohatství pouze tím, že bude stále co nejefektivněji spotřebitelům sloužit. Tak jsou majitelé hmotných výrobních faktorů a podnikatelé fakticky pověřenci spotřebitelů, kteří jsou s možností odvolání jmenováni volbami, jež se dennodenně opakují.V působení tržního hospodářství existuje pouze jeden případ, v němž třídavlastníků není úplně podřízena suverenitě spotřebitelů. Porušením nadvlády spotřebitelů jsou monopolní ceny.
[str.273]
Mnozí lidé naprosto nejsou schopni zabývat se jevem podnikatelského zisku, aniž by se oddávali závistivým pocitům odporu. V jejich očích je zdrojem zisku vykořisťování námezdních pracujících a spotřebitelů, tj. nespravedlivé omezení mzdových sazeb a o nic méně nespravedlivé zvýšení cen výrobků. Správně by vůbec žádný zisk neměl existovat.
Ekonomie je vzhledem k takovým svévolným hodnotovým soudům neutrální. Nezajímá ji problém, jestli by zisky měly být schvalovány nebo odsuzovány z pohledu domnělého přirozeného práva a domnělého věčného a neměnného mravního kodexu, o nichž údajně předává jasné informace osobní intuice nebo božské zjevení.
Ekonomie pouze konstatuje skutečnost, že ziska ztráta jsou základní jevy tržního hospodářství. Bez nich tržní hospodářství nemůže existovat. Je samozřejmě možné, aby veškeré zisky zabavovala policie.
Taková politika by však nutně přeměnila tržní hospodářství na nesmyslný chaos. Člověk má bezpochyby moc zničit mnoho věcí a v průběhu svých dějin tuto svou schopnost hojně využíval. Může zničit i tržní hospodářství. Kdyby samozvaní moralisté nebyli zaslepeni závistí, nezabývali by se ziskem, aniž by se současně zabývali jeho logickým důsledkem, ztrátou. Nepřecházeli by mlčky skutečnost, že nutnými podmínkami hospodářského pokroku jsou činy těch, jejichž úspory vedou k akumulaci dodatečných kapitálových statků, a zlepšovatelů, a že využití těchto podmínek pro uskutečnění hospodářského pokroku provádějí podnikatelé. Zbytek lidí k růstu nepřispívá, ale čerpá prospěch z rohu hojnosti, z něhož na ně prší díky působení jiných lidí.
[str. 274-275]
Kritika zisku ze strany moralistů a kazatelů se míjí cílem. Není chybou podnikatelů, že spotřebitelé – lid, běžný člověk – dávají přednost tvrdému alkoholu před Biblí a detektivkám před vážnými knihami a že vlády dávají přednost zbraním před máslem. Podnikatel nemá větší zisk, když prodává „špatné“ věci, než když prodává ty „dobré“. Jeho zisky jsou tím větší, čím lépe se mu podaří poskytnout spotřebitelům takové věci, jaké nejvíce požadují. Lidé nepijí opojné nápoje, aby udělali radost „alkoholovému kapitálu“, a nejdou do války, aby zvýšili zisk „obchodníků se smrtí“. Existence zbrojního průmyslu je důsledkem válečného ducha, nikoli jeho příčinou. Není věcí podnikatelů, aby nutili lidi vyměnit nezdravé ideologie za zdravé.
Zůstává na filozofech, aby měnili názory a ideály lidí. Podnikatel slouží takovým spotřebitelům, jací jsou dnes, ať jsou jakkoli zkažení a nevědomí. Můžeme obdivovat ty, kteří se zřeknou dosahování zisků, jež by mohli sklízet, kdyby vyráběli smrtící zbraně nebo tvrdý alkohol. Jejich chvályhodné jednání je však pouhým gestem bez praktického smyslu. I kdyby všichni podnikatelé a kapitalisté následovali jejich příkladu, války a nadměrné pití by nezanikly. Stejně jako tomu bylo v předkapitalistické době, vlády by vyráběly zbraně ve vlastních zbrojovkách a pijáci by si destilovali vlastní alkohol.
