Z knihy Bitcoinový standard, jsem přepsal tento úryvek,
který vyvrací obecné mýty, že krizi způsobil zlatý standard a byla „zažehnána“
politikou New Dealu prezidenta Roosevelta. Nutno dodat, že je to pouze pohled autora a existují i odlišné interpretace jiných ekonomů a historiků.
AMMOUS, Saifedean. Bitcoinový standard: Decentralizovaná alternativa k centrálnímu bankovnictví.[str. 53-56] Havlíčkův Brod: Braiins Publishing, 2022, 332 s. ISBN 978-9916-697-26-9.
Lepší pojednání o této epizodě a jejích strašných dopadech najdeme v knize Murrayeho Rothbarda Amarica’s Great Depression (Velká hospodářská krize v Americe). Zatímco britské zlaté rezervy odplouvaly na místa, kde byly lépe zhodnoceny, guvernér Bank of England, sir Montagu Norman, spoléhal na své francouzské, německé a americké protějšky, že zvýší zásobu peněz ve svých zemích a znehodnotí své papírové měny. Doufal, že tak zabrzdí odliv zlata z Anglie. Zatímco francouzští a němečtí bankéři nespolupracovali, Benjamin Strong, předseda Federální rezervní banky v New Yorku, která je součástí centrálního bankovního systému Spojených států amerických, vstřícný byl a v průběhu dvacátých let praktikoval inflacionistickou monetární politiku. To možná do určité míry pomohlo omezit odliv zlata z Británie, hlavním důsledkem však bylo vytvoření obrovské bubliny na trhu s nemovitostmi a na akciových trzích ve Spojených státech. Inflacionistická politika Federálního rezervního systému skončila v závěru roku 1928, kdy už byla americká ekonomika na pokraji nevyhnutelného pádu, který vždy následuje po zastavení inflacionismu. Následoval pád burzy v roce 1929, který reakce vlády Spojených států změnila v nejdelší hospodářskou krizi v moderních dějinách.
Podle obecně přijímaného výkladu velkou hospodářskou krizi prohloubil prezident Hoover svým pasivním přístupem způsobeným pomýlenou vírou ve schopnost svobodných trhů se zotavit bez zásahu a trvání na udržování zlatého standartu. Teprve po nástupu Franklina Delano Rooosevelta, který zrušil zlatý standard a zavedl aktivní roli státu, nastalo zotavení americké ekonomiky. To je však, mírně řečeno, nesmyl. Hoover v rámci boje s hospodářskou krizí nejenže zvýšil státní podporu projektů veřejných prací, ale také zvýšil dluh Federálního rezervního systému ve snaze udržet vysoké mzdy navzdory klesající mzdovým sazbám. Dále zavedl cenovou regulaci zejména zemědělských produktů, jejichž ceny měl zůstat na stejné výši jako v předkrizové době, která byla považoána za měřítko správného a spravedlivého uspořádání. Spojené státy a všechny velké světové ekonomiky začaly provádět ochranná obchodní opatření, která zhoršila stav ekonomiky po celém světě.
Je málo známou skutečností, pečlivě vymazanou z dějepisných knih, že prezidenských volbách v roce 1932 se Hoover prezentoval jako skalní zastánce intervencionismum, zatíco Franklin Delano Roosevelt propagoval fiskální monetární zodpovědnost. Američané ve skutečnoti hlasovali proti Hooverovým opatřením, která vešla do dějin pod názvem New Deal. Je důležité si uvědomit, že v New Dealu nebylo nic nového ani unikátního. Byl jen umocněním vysoce intervencionistických opatření, která zavedl Hoover. Základní porozumění ekonomii stačí k pochopení skutečnosti, že regulace cen je vždy kontraproduktivní a vede k přebytkům některých státků a k nedostatku jiných. Potíže americké ekonomiky ve třicátých letech byly neoddělitelné spjaty s fixací výše mezd a cen statků. Mzdy byly nastaveny příliš vysoko, což vedlo k velké nezaměstnanosti, která v některých obdobích dosahovala 25%, zatímco regulace cen vytvářela nedostatek a přebytek různého zboží. Některé zemědělské produkty se dokonce spalovaly, aby se udržela cena na požadované výši, což vedlo absurdní situaci, kdy lidé měli hlad, neměli práci, výrobci je nemohli zaměstnat, protože si nemohli dovolit platit vysoké mzdy, a ti výrobci, kterým se podařilo nějaké potraviny vyprodukovat, je museli pálit, aby se udržela vysoká cena. To vše se dělo jen proto, aby ceny udržely na vysokých hodnotách z období před rokem 1929, a bylo tak možné předstírat, že dolar má stále stejnou hodnotu vůči zlatu. Inflace ve dvacátých letech způsobila vnik obrovských bublin na realitním trhu a na burzách, což mělo za následek umělý nárůst výše mezd a cen. Tvrdohlavost pošetilých centrálních plánovačů, kteří chtěli poklesu zabránit, ekonomiku paralyzovala. Dolar, mzdy a ceny byly nadhodnoceny, což vyvolalo poptávku po směně dolarů za zlato a způsobilo obrovskou míru nezaměstnanosti a selhání výroby.
Nic z toho by pochopitelně nebylo možné, pokud bychom používali zdravé peníze. Všechny zmíněné problémy byly způsobeným umělým zvýšením množství peněz. Ani inflace sama by však nepřinesla tak katastrofální důsledky, kdyby byl dolar reálně ohodnocen vůči zlatu a výše mezd a cen statků by se mohla sama regulovat. Namísto aby se poučili, usoudili tehdejší vládní ekonomové, že chybou není inflacionismus, ale zlatý standard, který je překážkou vládního inflacionismu. Prezident Roosevelt ve snaze odstranit zlaté omezení inflacionismu vydal nařízení, které zakazovalo soukromé vlastnictví zlata. Američané byli nuceni prodat své zlato ministerstvu financí Spojených států za 20,67 dolarů za unci. Když bylo obyvatelstvo tímto způsobem připraveno o zdravé peníze a donuceno používat dolary, Roosevelt dolar na mezinárodním trhu přehodnotil z 20,67 dolarů za unci zlata na 35 dolarů za unci. Reálně se jednalo o 41% znehodnocení dolaru proti zlatu. Byl to nevyhnutelný následek mnoha let inflacionismu, která začal v roce 1914 vytvořením Federálního rezervního systému a byl zdrojem financování vstupu Spojených států do druhé světové války