Mises - Poznámky k příčinám úpadku antické civilizace

Z Misesova díla Lidské jednání.

VON MISES, Ludwig. Lidské jednání: pojednání o ekonomii. Druhé vydání. [str.687 - 689]. Přeložil Josef ŠÍMA. Praha: Liberální institut, 2018. ISBN 978-80-86389-61-5.

Znalost dopadů vládního zasahování do tržních cen nám umožňuje pochopit ekonomické příčiny významné historické události, úpadku antické civilizace. Není nutné najít odpověď na otázku, zda je správné nazývat ekonomickou organizaci Římské říše kapitalismem. V každém případě je však jisté, že Římská říše v druhém století, době Antoninů, „dobrých“ císařů, dosáhla vysokého stupně společenské dělby práce a meziregionálního obchodu. Mnohá metropolitní centra, značný počet měst střední velikosti a mnoho malých měst byly sídly kultivované civilizace. Obyvatelé těchto městských aglomerací byli zásobováni potravinami a surovinami nejen ze sousedních venkovských oblastí, ale také ze vzdálených provincií. Část těchto dodávek proudila do měst jako příjmy jejich bohatých obyvatel majících pozemkové vlastnictví. Značná část ale byla nakupována výměnou za výrobky vzešlé ze zpracovatelských činností obyvatel měst, které nakupovali lidé z venkova. Mezi různými regiony rozsáhlé říše probíhala značná obchodní výměna. Nejen zpracovatelský průmysl, ale i zemědělství směřovalo k další specializaci. Jednotlivé části říše tak ztrácely hospodářskou soběstačnost. Byly na sobě vzájemně závislé. Úpadek říše a rozklad její civilizace byl způsoben dezintegrací jejího hospodářského propojení, a nikoli invazí barbarů. Nepřátelští agresoři pouze využili příležitosti, jež jim vnitřní slabost říše nabídla. Z vojenského pohledu nebyly kmeny, jež napadaly říši ve čtvrtém a pátém století, nebezpečnější než armády snadno poražené legiemi v předchozích dobách. Změnila se ale říše.
Její hospodářská a sociální struktura byla již středověká.

Svoboda, již Řím udělil obchodu a podnikání, byla vždy omezená. Obchod s obilím a jinými důležitými životními potřebami byl omezen ještě více než ostatní obchod. Požadovat za obilí, olej a víno – hlavní plodiny tehdejší doby – vyšší než běžné ceny bylo považováno za nespravedlivé a nemorální a úřady vždy rychle zakročily, když takové chování objevily. Nemohlo tak dojít ke vzniku efektivního velkoobchodu těmito komoditami. Politika annona, která vlastně představovala zestátnění či vyvlastnění obchodu s obilím městy, měla za úkol zaplnit tuto mezeru. Její dopady ale nebyly uspokojivé. Obilí bylo v městských aglomeracích vzácné a zemědělci si stěžovali na neziskovost jeho pěstování. Zásahy úřadů zabraňovaly přizpůsobení nabídky rostoucí poptávce. Rozhodující okamžik nastal, když se v době politických problémů ve třetím a čtvrtém století císaři uchýlili ke zlehčování měny. Tento krok spolu se systémem maximálních cen zcela paralyzoval jak výrobu základních potravin i jejich obchod, tak také rozložil hospodářský systém společnosti. Čím více se úřady snažily vynucovat maximální ceny, tím zoufalejší byly podmínky mas městských obyvatel závislých na nákupech potravin. Obchod obilím a jinými základními potravinami zcela zmizel. Lidé se snažili vyhnout hladu útěkem na venkov, kde se sami pokoušeli pěstovat obilí, olej, víno a jiné potraviny.

Vlastníci velkých pozemků na druhou stranu omezovali výrobu obilovin nad množství, které sami potřebovali, a začínali ve svých zemědělských staveních – venkovských sídlech – produkovat řemeslné výrobky, které potřebovali. Zemědělská velkovýroba, která byla již tak vážně ohrožena kvůli neefektivnosti otrocké práce, ztratila zcela svou racionalitu, jelikož přestalo být možné prodávat za ceny, jež by umožnily přežití. Majitelé pozemků totiž ztratili možnost prodávat ve městech, a tedy také dodávat své zboží řemeslníkům. Byli nuceni najít náhradu a uspokojit své potřeby, takže sami začali zaměstnávat řemeslníky ve svých venkovských sídlech. Opustili zemědělskou velkovýrobu a stali se majiteli půdy, kteří získávali rentu od nájemců půdy či pachtýřů.Tito coloni byli buď propuštění otroci, nebo městský proletariát, kteří se usadili ve vesnicích a začali obdělávat půdu. Na každém statku tak vznikla snaha o soběstačnost. Hospodářský význam měst, obchodu, podnikání a městských řemesel poklesl. 

Itálie a provincie se vrátily do méně rozvinutého stadia společenské dělby práce. Vysoce rozvinutá ekonomická struktura antické civilizace ustoupila systému, jejž nazýváme panský systém středověku. Císaři byli znepokojeni tímto vývojem, který podkopal finanční a vojenskou moc jejich vlády. Jejich opatření směřující k nápravě však byla neúčinná, jelikož nesměřovala k jádru problému. Nátlak a donucení, ke kterým se uchýlili, nemohl zvrátit trend ke společenské dezintegraci, jež byla naopak způsobena přílišným nátlakem a donucením. Nikdo z Římanů si nebyl vědom skutečnosti, že celý tento proces byl vyvolán vládním zasahováním do cen a zlehčováním měny. Vyhlašování císařských zákonů proti obyvatelům měst, kteří „relicta civitate rus habitare maluerit“, bylo marné. Systém leiturgií, veřejných služeb poskytovaných bohatými občany, pouze rozklad dělby práce urychlil. Ani zákony o speciálních povinnostech majitelů lodí, navicularii, nezabránily úpadku mořeplaveckého umění, stejně jako zákony upravující obchodování s obilím nedokázaly zastavit snižující se dodávky zemědělských produktů do měst. Úžasná antická civilizace zahynula, jelikož nedokázala přizpůsobit své morální zásady a svůj právní systém požadavkům tržního hospodářství.

Společenský řád je odsouzen ke zkáze, jsou-li činnosti, jež jeho běžné fungování vyžaduje, odmítnuty morálními standardy, prohlášeny zákony za nelegální a trestány jako zločiny soudy a policií. Římská říše se rozpadla v prach, protože jí chyběl duch liberalismu a svobodného podnikání. Politika intervencionismu a její politický protějšek, princip Vůdce, způsobily rozpad mocné říše a nutně tak vždy rozloží a zničí jakoukoli společnost, která se k těmto principům přikloní.

Mises - Význam laissez faire

Z Misesova díla Lidské jednání.

VON MISES, Ludwig. Lidské jednání: pojednání o ekonomii. Druhé vydání. [str.653 - 655]. Přeložil Josef ŠÍMA. Praha: Liberální institut, 2018. ISBN 978-80-86389-61-5.

Ve Francii osmnáctého století představovala fráze laissez faire, laissez passer
poučku, do které někteří bojovníci za svobodu shrnovali svůj program. Jejich
cílem bylo vytvoření neomezované tržní společnosti. K dosažení tohoto cíle
obhajovali zrušení veškerých zákonů bránících tvořivějším a schopnějším
lidem předčit méně tvořivé a méně schopné konkurenty a zákonů omezujících
pohyb zboží a lidí. Právě tuto myšlenku měla tato známá fráze vyjadřovat.
V naší době prahnoucí po všemocnosti vlády je myšlenka laissez
faire znevažována. Veřejné mínění ji v současnosti považuje za projev morální
zvrhlosti a maximální nevzdělanosti.

Intervencionista vidí pouze dvě možnosti – „automatické síly“ nebo
„záměrné plánování“. Z toho vyvozuje, že spoléhání na automatické síly je
zjevná hloupost. Žádný rozumný člověk přece nemůže vážně navrhovat nicnedělání
a ponechání věcí, aby se vyvíjely bez vlivu účelového jednání. Plán
jako projev vědomého jednání je pak samozřejmě mnohem více žádoucí než
absence jakéhokoli plánování. Laissez faire pak tedy v očích intervencionisty
znamená: Ponechte zlo existovat, nepokoušejte se využít rozum k zlepšení
života lidí.

Těžko bychom objevili větší omyl. Argument pro plánování je odvozen od
mylného výkladu metafory a stojí pouze na konotacích termínu „automatický“,
který je často používán v přeneseném slova smyslu k popsání tržního
procesu. Automatický znamená podle Concise Oxford Dictionary „nevědomý,
neinteligentní, pouze mechanický“. Dle Webster’s Collegiate Dictionary automatický
znamená „bez kontroly vůle ... prováděný bez aktivního myšlení
a bez vědomého záměru či řízení“. Jak snadno pak mohou zastánci plánování
vítězoslavně použít takovýto trumf!

Skutečnost je taková, že před námi neleží alternativa mrtvého mechanismu
či strnulého automatismu na straně jedné a vědomé plánování na straně
druhé. Nevybíráme mezi plánováním a neexistencí plánování. Otázka stojí
následovně: Kdo plánuje? Měl by každý člen společnosti plánovat pro sebe,
nebo by pro všechny měla plánovat pouze benevolentní vláda? Problém
nespočívá ve volbě mezi automatismem a vědomým jednáním, ale mezi autonomním
jednáním každého jedince a výlučným jednáním vlády. Jde tedy o otázku: Svoboda,
nebo všemocnost vlády?

Laissez faire neznamená: Nechme mechanické věci bez duše fungovat. Znamená:
Nechme každého jedince, aby si zvolil, jak se chce podílet na společenské
dělbě práce; nechme spotřebitele rozhodovat, co mají podnikatelé
vyrábět. Plánování na druhou stranu znamená: Nechme pouze vládu tvořit
a vynucovat svá pravidla pomocí aparátu nátlaku a donucení.

Plánovač tvrdí, že v systému laissez faire se nevyrábějí statky, které lidé
„opravdu“ potřebují, ale vyrábí se to, co se může prodat za nejvíce peněz. Plánování
proto musí nasměrovat výrobu k uspokojování „skutečných“ potřeb.
Kdo ale rozhodne, co to jsou „skutečné“ potřeby?

Profesor Harold Laski, bývalý předseda britské Labor Party, by tak například
určil za cíl plánování investic, „aby využívání úspor investorů směřovalo
ke stavbě domů, a nikoli kin“. Nejde vůbec o to, zda člověk souhlasí s profesorovým
názorem, že je důležitější mít lepší domy než lepší kina. Je ale skutečností,
že spotřebitelé učinili jinou volbu tím, že utratili část svých peněz za
vstupenky do kina. Kdyby masy Britů, stejných lidí, jejichž hlasy dosadily
Labor Party k moci, přestaly nakupovat vstupenky do kina a začaly utrácet více
za komfortní domy a byty, podnikatelé usilující o dosažení zisku by byli nuceni
investovat více do stavby domů a bytovek a méně do výroby nákladných
filmů. Pan Laski se záměrně snaží postavit se přáním spotřebitelů a nahradit
jejich vůli vůlí svou. Chtěl se zbavit demokracie trhu a nastolit absolutní vládu
jednoho člověka nad výrobou. Možná se domníval, že mu byla zjevena vyšší
pravda a že je jako nadčlověk povolán k tomu, aby uvalil své hodnoty na masy
podřadných lidí. Pak by ale měl najít odvahu říci to na rovinu.

Veškeré toto vášnivé uctívání dokonalosti vlády je jen mizerným maskováním
sebezbožštění každého intervencionisty. Báječný bůh Stát je báječným
bohem pouze proto, že se od něj očekává, že bude dělat výlučně to, čeho chce
každý jednotlivý obhájce intervencionismu dosáhnout. Opravdovým plánem
je jen takový plán, se kterým plánovač zcela souhlasí. Všechny ostatní plány
jsou prostě podvrhy. Když říká „plán“, má autor knihy o prospěšnosti plánování
na mysli samozřejmě pouze svůj vlastní plán. Vůbec nebere do úvahy to, že plán, který uvede v život vláda, se od jeho plánu může lišit. 

Různí plánovači spolu souhlasí pouze v odmítání laissez faire, tj. individuálního
rozhodování a jednání. Vůbec se neshodnou na volbě jednoho plánu, který by
měl být přijat. Jsou-li jim ukázány zjevné a nepopiratelné vady intervencionistických
politik, reagují zastánci intervencionismu vždy stejně. Tyto
vady, říkají, byly výsledkem falešného intervencionismu; my však obhajujeme
dobrý intervencionismus, ne takovýto špatný intervencionismus. A samozřejmě
dobrým intervencionismem je ten, který propaguje samotný pan
profesor.

Laissez faire znamená: Nechme každého člověka volit a jednat; nenuťme jej
podvolovat se diktátorovi.

Příčiny a dopady velké hospodářské krize 30. let 20 století.

Z knihy Bitcoinový standard, jsem přepsal tento úryvek, který vyvrací obecné mýty, že krizi způsobil zlatý standard a byla „zažehnána“ politikou New Dealu prezidenta Roosevelta. Nutno dodat, že je to pouze pohled autora a existují i odlišné interpretace jiných ekonomů a historiků.

AMMOUS, Saifedean. Bitcoinový standard: Decentralizovaná alternativa k centrálnímu bankovnictví.[str. 53-56] Havlíčkův Brod: Braiins Publishing, 2022, 332 s. ISBN 978-9916-697-26-9.

Lepší pojednání o této epizodě a jejích strašných dopadech najdeme v knize Murrayeho Rothbarda Amarica’s Great Depression (Velká hospodářská krize v Americe). Zatímco britské zlaté rezervy odplouvaly na místa, kde byly lépe zhodnoceny, guvernér Bank of England, sir Montagu Norman, spoléhal na své francouzské, německé a americké protějšky, že zvýší zásobu peněz ve svých zemích a znehodnotí své papírové měny. Doufal, že tak zabrzdí odliv zlata z Anglie. Zatímco francouzští a němečtí bankéři nespolupracovali, Benjamin Strong, předseda Federální rezervní banky v New Yorku, která je součástí centrálního bankovního systému Spojených států amerických, vstřícný byl a v průběhu dvacátých let praktikoval inflacionistickou monetární politiku. To možná do určité míry pomohlo omezit odliv zlata z Británie, hlavním důsledkem však bylo vytvoření obrovské bubliny na trhu s nemovitostmi a na akciových trzích ve Spojených státech. Inflacionistická politika Federálního rezervního systému skončila v závěru roku 1928, kdy už byla americká ekonomika na pokraji nevyhnutelného pádu, který vždy následuje po zastavení inflacionismu. Následoval pád burzy v roce 1929, který reakce vlády Spojených států změnila v nejdelší hospodářskou krizi v moderních dějinách.

Podle obecně přijímaného výkladu velkou hospodářskou krizi prohloubil prezident Hoover svým pasivním přístupem způsobeným pomýlenou vírou ve schopnost svobodných trhů se zotavit bez zásahu a trvání na udržování zlatého standartu. Teprve po nástupu Franklina Delano Rooosevelta, který zrušil zlatý standard a zavedl aktivní roli státu, nastalo zotavení americké ekonomiky. To je však, mírně řečeno, nesmyl. Hoover v rámci boje s hospodářskou krizí nejenže zvýšil státní podporu projektů veřejných prací, ale také zvýšil dluh Federálního rezervního systému ve snaze udržet vysoké mzdy navzdory klesající mzdovým sazbám. Dále zavedl cenovou regulaci zejména zemědělských produktů, jejichž ceny měl zůstat na stejné výši jako v předkrizové době, která byla považoána za měřítko správného a spravedlivého uspořádání. Spojené státy a všechny velké světové ekonomiky začaly provádět ochranná obchodní opatření, která zhoršila stav ekonomiky po celém světě.

Je málo známou skutečností, pečlivě vymazanou z dějepisných knih, že prezidenských volbách v roce 1932 se Hoover prezentoval jako skalní zastánce intervencionismum, zatíco Franklin Delano Roosevelt propagoval fiskální monetární zodpovědnost. Američané ve skutečnoti hlasovali proti Hooverovým opatřením, která vešla do dějin pod názvem New Deal. Je důležité si uvědomit, že v New Dealu nebylo nic nového ani unikátního. Byl jen umocněním vysoce intervencionistických opatření, která zavedl Hoover. Základní porozumění ekonomii stačí k pochopení skutečnosti, že regulace cen je vždy kontraproduktivní a vede k přebytkům některých státků a k nedostatku jiných. Potíže americké ekonomiky ve třicátých letech byly neoddělitelné spjaty s fixací výše mezd a cen statků. Mzdy byly nastaveny příliš vysoko, což vedlo k velké nezaměstnanosti, která v některých obdobích dosahovala 25%, zatímco regulace cen vytvářela nedostatek a přebytek různého zboží. Některé zemědělské produkty se dokonce spalovaly, aby se udržela cena na požadované výši, což vedlo  absurdní situaci, kdy lidé měli hlad, neměli práci, výrobci je nemohli zaměstnat, protože si nemohli dovolit platit vysoké mzdy, a ti výrobci, kterým se podařilo nějaké potraviny vyprodukovat, je museli pálit, aby se udržela vysoká cena. To vše se dělo jen proto, aby ceny udržely na vysokých hodnotách z období před rokem 1929, a bylo tak možné předstírat, že dolar má stále stejnou hodnotu vůči zlatu. Inflace ve dvacátých letech způsobila vnik obrovských bublin na realitním trhu a na burzách, což mělo za následek umělý nárůst výše mezd a cen. Tvrdohlavost pošetilých centrálních plánovačů, kteří chtěli poklesu zabránit, ekonomiku paralyzovala. Dolar, mzdy a ceny byly nadhodnoceny, což vyvolalo poptávku po směně dolarů za zlato a způsobilo obrovskou míru nezaměstnanosti a selhání výroby.

Nic z toho by pochopitelně nebylo možné, pokud bychom používali zdravé peníze. Všechny zmíněné problémy byly způsobeným umělým zvýšením množství peněz. Ani inflace sama by však nepřinesla tak katastrofální důsledky, kdyby byl dolar reálně ohodnocen vůči zlatu a výše mezd a cen statků by se mohla sama regulovat. Namísto aby se poučili, usoudili tehdejší vládní ekonomové, že chybou není inflacionismus, ale zlatý standard, který je překážkou vládního inflacionismu. Prezident Roosevelt ve snaze odstranit zlaté omezení inflacionismu vydal nařízení, které zakazovalo soukromé vlastnictví zlata. Američané byli nuceni prodat své zlato ministerstvu financí Spojených států za 20,67 dolarů za unci. Když bylo obyvatelstvo tímto způsobem připraveno o zdravé peníze a donuceno používat dolary, Roosevelt dolar na mezinárodním trhu přehodnotil z 20,67 dolarů za unci zlata na 35 dolarů za unci. Reálně se jednalo o 41% znehodnocení dolaru proti zlatu. Byl to nevyhnutelný následek mnoha let inflacionismu, která začal v roce 1914 vytvořením Federálního rezervního systému a byl zdrojem financování vstupu Spojených států do druhé světové války

Mises - Suverenita spotřebitelů + podnikatelé a zisk

 Z Misesova díla Lidské jednání.

VON MISES, Ludwig. Lidské jednání: pojednání o ekonomii. Druhé vydání. [str.248-250]. Přeložil Josef ŠÍMA. Praha: Liberální institut, 2018. ISBN 978-80-86389-61-5.

V tržní společnosti je řízení všech ekonomických záležitostí úkolem podnikatelů. Jim přísluší kontrola výroby. Oni jsou u kormidla a řídí loď. Povrchní pozorovatel by uvěřil, že jsou nejdůležitější. Ale oni nejsou. Jsou povinni bezpodmínečně poslouchat příkazy kapitána. Kapitánem je spotřebitel. Ani podnikatelé, ani majitelé půdy, ani kapitalisté neurčují, co se má vyrábět. To dělá spotřebitel. Pokud se podnikatel přísně neřídí příkazy veřejnosti, jak mu je zprostředkovává struktura tržních cen, utrpí ztráty, zkrachuje a je tak odstraněn z významného místa za kormidlem. Nahradí ho jiní lidé, kterým se při uspokojování poptávky spotřebitelů dařilo lépe. Spotřebitelé prokazují přízeň těm obchodům, v nichž si mohou koupit to, co chtějí, za nejnižší ceny. Jejich nakupování a nenakupování rozhoduje, kdo by měl vlastnit a provozovat podniky a statky. Dělají z chudých lidí bohaté a z bohatých chudé. Přesně určují, co se má vyrobit, v jaké kvalitě a v jakém množství. Jsou to nemilosrdní nadřízení, samý rozmar a vrtoch, nestálí a nepředvídatelní. Nic pro ně nemá význam kromě vlastního uspokojení. Ani trochu se nestarají o minulé zásluhy a existující zájmy. Je-li jim nabídnuto něco, co se jim líbí víc nebo co je lacinější, opustí své staré dodavatele. V postavení kupujících a spotřebitelů jsou krutí a necitelní, jednají bez ohledu na jiné lidi.

Jenom prodejci statků a služeb prvního řádu jsou v přímém kontaktu se spotřebiteli a jenom oni jsou na příkazech spotřebitelů přímo závislí. Oni však přenášejí příkazy, které obdrží od veřejnosti, ke všem, kdo produkují statky a služby vyšších řádů. Neboť výrobci spotřebního zboží, majitelé maloobchodů, pracovníci ve službách i ve svobodných povoláních jsou nuceni pořizovat si vše, co potřebují pro provozování vlastního podniku, od těch dodavatelů, kteří jim nabídnou nejnižší cenu. Kdyby se nesnažili nakupovat na nejlevnějším trhu a provozovat výrobní faktory tak, aby nejlépe a nejlevněji nasytili poptávku spotřebitelů, byli by donuceni podnikání opustit. Nahradili by je efektivnější lidé, kteří by dokázali nakupovat a provozovat výrobní faktory lépe. Spotřebitel je v postavení, kdy může dát volný průchod svým rozmarům a vrtochům. Podnikatelé, kapitalisté a majitelé půdy mají svázané ruce; ve své činnosti musí plnit příkazy nakupující veřejnosti. Každá odchylka od směru, který jim předepisuje poptávka spotřebitelů, jde na vrub podnikatelů. I ta nejmenší odchylka, ať už navozená záměrně nebo způsobená chybou, špatným odhadem nebo lajdáctvím, omezuje jejich zisk nebo ho úplně odejme. Vážnější odchylky vedou ke ztrátám, a tak zmenšují nebo úplně pohlcují jejich bohatství. Kapitalisté, podnikatelé a majitelé půdy mohou uchovat a zvýšit své bohatství pouze tím, že budou co nejlépe plnit příkazy spotřebitelů. Nemají svobodu utrácet peníze, které jim spotřebitelé nejsou ochotni vrátit tím, že za jejich výrobky zaplatí více. Při vedení svých podniků musí být bezcitní a musí mít tvrdé srdce, protože sami spotřebitelé – jejich nadřízení – jsou bezcitní a mají tvrdá srdce.

Spotřebitelé určují nejen definitivní ceny spotřebního zboží, ale také ceny všech výrobních faktorů. Určují příjmy každého člena tržního hospodářství. Spotřebitelé, a nikoli podnikatelé, platí nakonec mzdy, které si vydělal každý jednotlivý pracovník, okouzlující filmová hvězda, stejně jako uklízečka.S každým utraceným centem určují spotřebitelé směr všech výrobních procesů a podrobnosti organizace veškeré podnikatelské činnosti. Tento stav věcí se popisuje tak, že se trh nazývá demokracií, v níž každý cent dává právo odevzdat hlas. Správnější by bylo říct, že demokratické zřízení je systém, který připisuje občanům stejnou nadřazenost při provádění vlády, jakou jim tržní hospodářství dává jako spotřebitelům. Toto srovnání je však nedokonalé.

V politické demokracii jsou při formování chodu věcí účinné pouze hlasy, které dostal většinový kandidát nebo většinový program. Hlasy, které obdržela menšina, politiku přímo neovlivňují. Na trhu však nepřijde žádný hlas nazmar. Každý utracený cent má sílu působit na výrobní procesy. Nakladatelé neuspokojují jen většinu tím, že vydávají detektivky, ale také menšinu, která čte lyrickou poezii a filozofické traktáty. Pekaři nepečou chléb jen pro zdravé lidi, ale také pro nemocné, kteří mají zvláštní diety. Rozhodnutí spotřebitele jsou uváděna ve skutečnost s veškerou silou, kterou jim spotřebitel dodává svou ochotou utratit určité množství peněz. Je pravda, že na trhu nemají různí spotřebitelé stejné volební právo.

Bohatí odevzdávají více hlasů, než chudí občané. Tato nerovnost je však sama o sobě výsledkem předchozího volebního procesu. V čistém tržním hospodářství být bohatý je výsledkem úspěchu při co nejlepším uspokojení poptávky spotřebitelů. Bohatý člověk může uchovat své bohatství pouze tím, že bude stále co nejefektivněji spotřebitelům sloužit. Tak jsou majitelé hmotných výrobních faktorů a podnikatelé fakticky pověřenci spotřebitelů, kteří jsou s možností odvolání jmenováni volbami, jež se dennodenně opakují.V působení tržního hospodářství existuje pouze jeden případ, v němž třídavlastníků není úplně podřízena suverenitě spotřebitelů. Porušením nadvlády spotřebitelů jsou monopolní ceny.

[str.273]

Mnozí lidé naprosto nejsou schopni zabývat se jevem podnikatelského zisku, aniž by se oddávali závistivým pocitům odporu. V jejich očích je zdrojem zisku vykořisťování námezdních pracujících a spotřebitelů, tj. nespravedlivé omezení mzdových sazeb a o nic méně nespravedlivé zvýšení cen výrobků. Správně by vůbec žádný zisk neměl existovat.

Ekonomie je vzhledem k takovým svévolným hodnotovým soudům neutrální. Nezajímá ji problém, jestli by zisky měly být schvalovány nebo odsuzovány z pohledu domnělého přirozeného práva a domnělého věčného a neměnného mravního kodexu, o nichž údajně předává jasné informace osobní intuice nebo božské zjevení.

Ekonomie pouze konstatuje skutečnost, že ziska ztráta jsou základní jevy tržního hospodářství. Bez nich tržní hospodářství nemůže existovat. Je samozřejmě možné, aby veškeré zisky zabavovala policie.
Taková politika by však nutně přeměnila tržní hospodářství na nesmyslný chaos. Člověk má bezpochyby moc zničit mnoho věcí a v průběhu svých dějin tuto svou schopnost hojně využíval. Může zničit i tržní hospodářství. Kdyby samozvaní moralisté nebyli zaslepeni závistí, nezabývali by se ziskem, aniž by se současně zabývali jeho logickým důsledkem, ztrátou. Nepřecházeli by mlčky skutečnost, že nutnými podmínkami hospodářského pokroku jsou činy těch, jejichž úspory vedou k akumulaci dodatečných kapitálových statků, a zlepšovatelů, a že využití těchto podmínek pro uskutečnění hospodářského pokroku provádějí podnikatelé. Zbytek lidí k růstu nepřispívá, ale čerpá prospěch z rohu hojnosti, z něhož na ně prší díky působení jiných lidí.

[str. 274-275]

Kritika zisku ze strany moralistů a kazatelů se míjí cílem. Není chybou podnikatelů, že spotřebitelé – lid, běžný člověk – dávají přednost tvrdému alkoholu před Biblí a detektivkám před vážnými knihami a že vlády dávají přednost zbraním před máslem. Podnikatel nemá větší zisk, když prodává „špatné“ věci, než když prodává ty „dobré“. Jeho zisky jsou tím větší, čím lépe se mu podaří poskytnout spotřebitelům takové věci, jaké nejvíce požadují. Lidé nepijí opojné nápoje, aby udělali radost „alkoholovému kapitálu“, a nejdou do války, aby zvýšili zisk „obchodníků se smrtí“. Existence zbrojního průmyslu je důsledkem válečného ducha, nikoli jeho příčinou. Není věcí podnikatelů, aby nutili lidi vyměnit nezdravé ideologie za zdravé. Zůstává na filozofech, aby měnili názory a ideály lidí. Podnikatel slouží takovým spotřebitelům, jací jsou dnes, ať jsou jakkoli zkažení a nevědomí.

Můžeme obdivovat ty, kteří se zřeknou dosahování zisků, jež by mohli sklízet, kdyby vyráběli smrtící zbraně nebo tvrdý alkohol. Jejich chvályhodné jednání je však pouhým gestem bez praktického smyslu. I kdyby všichni podnikatelé a kapitalisté následovali jejich příkladu, války a nadměrné pití by nezanikly. Stejně jako tomu bylo v předkapitalistické době, vlády by vyráběly zbraně ve vlastních zbrojovkách a pijáci by si destilovali vlastní alkohol.