Mises - Poznámky k příčinám úpadku antické civilizace

Z Misesova díla Lidské jednání.

VON MISES, Ludwig. Lidské jednání: pojednání o ekonomii. Druhé vydání. [str.687 - 689]. Přeložil Josef ŠÍMA. Praha: Liberální institut, 2018. ISBN 978-80-86389-61-5.

Znalost dopadů vládního zasahování do tržních cen nám umožňuje pochopit
ekonomické příčiny významné historické události, úpadku antické civilizace.
Není nutné najít odpověď na otázku, zda je správné nazývat ekonomickou
organizaci Římské říše kapitalismem. V každém případě je však jisté, že Římská
říše v druhém století, době Antoninů, „dobrých“ císařů, dosáhla vysokého
stupně společenské dělby práce a meziregionálního obchodu. Mnohá
metropolitní centra, značný počet měst střední velikosti a mnoho malých
měst byly sídly kultivované civilizace. Obyvatelé těchto městských aglomerací
byli zásobováni potravinami a surovinami nejen ze sousedních venkovských
oblastí, ale také ze vzdálených provincií. Část těchto dodávek proudila
do měst jako příjmy jejich bohatých obyvatel majících pozemkové vlastnictví.

Značná část ale byla nakupována výměnou za výrobky vzešlé ze zpracovatelských
činností obyvatel měst, které nakupovali lidé z venkova. Mezi různými
regiony rozsáhlé říše probíhala značná obchodní výměna. Nejen zpracovatelský
průmysl, ale i zemědělství směřovalo k další specializaci. Jednotlivé části
říše tak ztrácely hospodářskou soběstačnost. Byly na sobě vzájemně závislé.
Úpadek říše a rozklad její civilizace byl způsoben dezintegrací jejího hospodářského
propojení, a nikoli invazí barbarů. Nepřátelští agresoři pouze
využili příležitosti, jež jim vnitřní slabost říše nabídla. Z vojenského pohledu
nebyly kmeny, jež napadaly říši ve čtvrtém a pátém století, nebezpečnější než
armády snadno poražené legiemi v předchozích dobách. Změnila se ale říše.
Její hospodářská a sociální struktura byla již středověká.

Svoboda, již Řím udělil obchodu a podnikání, byla vždy omezená. Obchod
s obilím a jinými důležitými životními potřebami byl omezen ještě více než
ostatní obchod. Požadovat za obilí, olej a víno – hlavní plodiny tehdejší doby –
vyšší než běžné ceny bylo považováno za nespravedlivé a nemorální a úřady
vždy rychle zakročily, když takové chování objevily. Nemohlo tak dojít ke vzniku
efektivního velkoobchodu těmito komoditami. Politika annona, která vlastně
představovala zestátnění či vyvlastnění obchodu s obilím městy, měla za
úkol zaplnit tuto mezeru. Její dopady ale nebyly uspokojivé. Obilí bylo v městských
aglomeracích vzácné a zemědělci si stěžovali na neziskovost jeho pěstování.
Zásahy úřadů zabraňovaly přizpůsobení nabídky rostoucí poptávce.

Rozhodující okamžik nastal, když se v době politických problémů ve třetím

a čtvrtém století císaři uchýlili ke zlehčování měny. Tento krok spolu se

systémem maximálních cen zcela paralyzoval jak výrobu základních potravin

i jejich obchod, tak také rozložil hospodářský systém společnosti. Čím více se

úřady snažily vynucovat maximální ceny, tím zoufalejší byly podmínky mas

městských obyvatel závislých na nákupech potravin. Obchod obilím a jinými

základními potravinami zcela zmizel. Lidé se snažili vyhnout hladu útěkem

na venkov, kde se sami pokoušeli pěstovat obilí, olej, víno a jiné potraviny.

Vlastníci velkých pozemků na druhou stranu omezovali výrobu obilovin nad

množství, které sami potřebovali, a začínali ve svých zemědělských staveních

– venkovských sídlech – produkovat řemeslné výrobky, které potřebovali.

Zemědělská velkovýroba, která byla již tak vážně ohrožena kvůli neefektivnosti

otrocké práce, ztratila zcela svou racionalitu, jelikož přestalo být možné

prodávat za ceny, jež by umožnily přežití. Majitelé pozemků totiž ztratili možnost

prodávat ve městech, a tedy také dodávat své zboží řemeslníkům. Byli

nuceni najít náhradu a uspokojit své potřeby, takže sami začali zaměstnávat

řemeslníky ve svých venkovských sídlech. Opustili zemědělskou velkovýrobu

a stali se majiteli půdy, kteří získávali rentu od nájemců půdy či pachtýřů.

Tito coloni byli buď propuštění otroci, nebo městský proletariát, kteří se usadili

ve vesnicích a začali obdělávat půdu. Na každém statku tak vznikla snaha

o soběstačnost. Hospodářský význam měst, obchodu, podnikání a městských

řemesel poklesl. Itálie a provincie se vrátily do méně rozvinutého stadia společenské

dělby práce. Vysoce rozvinutá ekonomická struktura antické civilizace

ustoupila systému, jejž nazýváme panský systém středověku.

Císaři byli znepokojeni tímto vývojem, který podkopal finanční a vojenskou

moc jejich vlády. Jejich opatření směřující k nápravě však byla neúčinná,

jelikož nesměřovala k jádru problému. Nátlak a donucení, ke kterým se

uchýlili, nemohl zvrátit trend ke společenské dezintegraci, jež byla naopak

způsobena přílišným nátlakem a donucením. Nikdo z Římanů si nebyl

vědom skutečnosti, že celý tento proces byl vyvolán vládním zasahováním do

cen a zlehčováním měny. Vyhlašování císařských zákonů proti obyvatelům

měst, kteří „relicta civitate rus habitare maluerit“, bylo marné. Systém leiturgií,

veřejných služeb poskytovaných bohatými občany, pouze rozklad dělby práce

urychlil. Ani zákony o speciálních povinnostech majitelů lodí, navicularii,

nezabránily úpadku mořeplaveckého umění, stejně jako zákony upravující

obchodování s obilím nedokázaly zastavit snižující se dodávky zemědělských

produktů do měst.

Úžasná antická civilizace zahynula, jelikož nedokázala přizpůsobit své

morální zásady a svůj právní systém požadavkům tržního hospodářství.

Společenský řád je odsouzen ke zkáze, jsou-li činnosti, jež jeho běžné fungování

vyžaduje, odmítnuty morálními standardy, prohlášeny zákony za nelegální

a trestány jako zločiny soudy a policií. Římská říše se rozpadla v prach,

protože jí chyběl duch liberalismu a svobodného podnikání. Politika intervencionismu

a její politický protějšek, princip Vůdce, způsobily rozpad

mocné říše a nutně tak vždy rozloží a zničí jakoukoli společnost, která se

k těmto principům přikloní.