Mises - Význam laissez faire

Z Misesova díla Lidské jednání.

VON MISES, Ludwig. Lidské jednání: pojednání o ekonomii. Druhé vydání. [str.653 - 655]. Přeložil Josef ŠÍMA. Praha: Liberální institut, 2018. ISBN 978-80-86389-61-5.

Ve Francii osmnáctého století představovala fráze laissez faire, laissez passer
poučku, do které někteří bojovníci za svobodu shrnovali svůj program. Jejich
cílem bylo vytvoření neomezované tržní společnosti. K dosažení tohoto cíle
obhajovali zrušení veškerých zákonů bránících tvořivějším a schopnějším
lidem předčit méně tvořivé a méně schopné konkurenty a zákonů omezujících
pohyb zboží a lidí. Právě tuto myšlenku měla tato známá fráze vyjadřovat.
V naší době prahnoucí po všemocnosti vlády je myšlenka laissez
faire znevažována. Veřejné mínění ji v současnosti považuje za projev morální
zvrhlosti a maximální nevzdělanosti.

Intervencionista vidí pouze dvě možnosti – „automatické síly“ nebo
„záměrné plánování“. Z toho vyvozuje, že spoléhání na automatické síly je
zjevná hloupost. Žádný rozumný člověk přece nemůže vážně navrhovat nicnedělání
a ponechání věcí, aby se vyvíjely bez vlivu účelového jednání. Plán
jako projev vědomého jednání je pak samozřejmě mnohem více žádoucí než
absence jakéhokoli plánování. Laissez faire pak tedy v očích intervencionisty
znamená: Ponechte zlo existovat, nepokoušejte se využít rozum k zlepšení
života lidí.

Těžko bychom objevili větší omyl. Argument pro plánování je odvozen od
mylného výkladu metafory a stojí pouze na konotacích termínu „automatický“,
který je často používán v přeneseném slova smyslu k popsání tržního
procesu. Automatický znamená podle Concise Oxford Dictionary „nevědomý,
neinteligentní, pouze mechanický“. Dle Webster’s Collegiate Dictionary automatický
znamená „bez kontroly vůle ... prováděný bez aktivního myšlení
a bez vědomého záměru či řízení“. Jak snadno pak mohou zastánci plánování
vítězoslavně použít takovýto trumf!

Skutečnost je taková, že před námi neleží alternativa mrtvého mechanismu
či strnulého automatismu na straně jedné a vědomé plánování na straně
druhé. Nevybíráme mezi plánováním a neexistencí plánování. Otázka stojí
následovně: Kdo plánuje? Měl by každý člen společnosti plánovat pro sebe,
nebo by pro všechny měla plánovat pouze benevolentní vláda? Problém
nespočívá ve volbě mezi automatismem a vědomým jednáním, ale mezi autonomním
jednáním každého jedince a výlučným jednáním vlády. Jde tedy o otázku: Svoboda,
nebo všemocnost vlády?

Laissez faire neznamená: Nechme mechanické věci bez duše fungovat. Znamená:
Nechme každého jedince, aby si zvolil, jak se chce podílet na společenské
dělbě práce; nechme spotřebitele rozhodovat, co mají podnikatelé
vyrábět. Plánování na druhou stranu znamená: Nechme pouze vládu tvořit
a vynucovat svá pravidla pomocí aparátu nátlaku a donucení.

Plánovač tvrdí, že v systému laissez faire se nevyrábějí statky, které lidé
„opravdu“ potřebují, ale vyrábí se to, co se může prodat za nejvíce peněz. Plánování
proto musí nasměrovat výrobu k uspokojování „skutečných“ potřeb.
Kdo ale rozhodne, co to jsou „skutečné“ potřeby?

Profesor Harold Laski, bývalý předseda britské Labor Party, by tak například
určil za cíl plánování investic, „aby využívání úspor investorů směřovalo
ke stavbě domů, a nikoli kin“. Nejde vůbec o to, zda člověk souhlasí s profesorovým
názorem, že je důležitější mít lepší domy než lepší kina. Je ale skutečností,
že spotřebitelé učinili jinou volbu tím, že utratili část svých peněz za
vstupenky do kina. Kdyby masy Britů, stejných lidí, jejichž hlasy dosadily
Labor Party k moci, přestaly nakupovat vstupenky do kina a začaly utrácet více
za komfortní domy a byty, podnikatelé usilující o dosažení zisku by byli nuceni
investovat více do stavby domů a bytovek a méně do výroby nákladných
filmů. Pan Laski se záměrně snaží postavit se přáním spotřebitelů a nahradit
jejich vůli vůlí svou. Chtěl se zbavit demokracie trhu a nastolit absolutní vládu
jednoho člověka nad výrobou. Možná se domníval, že mu byla zjevena vyšší
pravda a že je jako nadčlověk povolán k tomu, aby uvalil své hodnoty na masy
podřadných lidí. Pak by ale měl najít odvahu říci to na rovinu.

Veškeré toto vášnivé uctívání dokonalosti vlády je jen mizerným maskováním
sebezbožštění každého intervencionisty. Báječný bůh Stát je báječným
bohem pouze proto, že se od něj očekává, že bude dělat výlučně to, čeho chce
každý jednotlivý obhájce intervencionismu dosáhnout. Opravdovým plánem
je jen takový plán, se kterým plánovač zcela souhlasí. Všechny ostatní plány
jsou prostě podvrhy. Když říká „plán“, má autor knihy o prospěšnosti plánování
na mysli samozřejmě pouze svůj vlastní plán. Vůbec nebere do úvahy to, že plán, který uvede v život vláda, se od jeho plánu může lišit. 

Různí plánovači spolu souhlasí pouze v odmítání laissez faire, tj. individuálního
rozhodování a jednání. Vůbec se neshodnou na volbě jednoho plánu, který by
měl být přijat. Jsou-li jim ukázány zjevné a nepopiratelné vady intervencionistických
politik, reagují zastánci intervencionismu vždy stejně. Tyto
vady, říkají, byly výsledkem falešného intervencionismu; my však obhajujeme
dobrý intervencionismus, ne takovýto špatný intervencionismus. A samozřejmě
dobrým intervencionismem je ten, který propaguje samotný pan
profesor.

Laissez faire znamená: Nechme každého člověka volit a jednat; nenuťme jej
podvolovat se diktátorovi.