Tohle bude příspěvek o principu nenásilné komunikace od Marshala Rosenberga a jeho stejnojmenné knihy.
Pokud byste chtěli zkrácenou video verzi tak na youtube je tříhodinové povídání v angličtině přímo od autora.
Metoda nenásilné komunikace, je osvědčená metoda jak empaticky s respektem a vcítěním jednat ve vzájemné komunikaci mezi lidmi. Je založena na přesvědčení, že život bychom měli naplnit především vcítěním, plynulým proudem mezi mnou a druhými lidmi, založeným na vzájemném dávání se svého nitra.
Proces NVC(Non-violent-communication):
Konkrétní činy, které pozorujeme a které ovlivňují naši pohodu. Co cítíme ve vztahu k tomu, co pozorujeme. Potřeby, hodnoty, přání atd., které vytvářejí naše pocity. Konkrétní činy, které žádáme ke svému obohacení.
Uplatnění je široké, jak ve vztazích, rodinách či školách tak i v organizacích, institucích a diplomatických jednání.
Čtyři složky NVC:
- pozorování
- pocity
- potřeby
- prosba
NVC má dvě části:
- Upřímné vyjádření prostřednictvím těchto čtyř složek
- Empatické přijetí prostřednictvím těchto čtyř složek
Nechci knížku nějak více přepisovat, ale spíše doporučit, přepíšu alespoň názvy kapitol a některé postřehy.
KAPITOLY:
- Dáváme ze svého nitra
- Komunikace, která brání vcítění
- Pozorujeme, aniž bychom hodnotili
- Rozpoznáváme a vyjadřujeme pocity
- Přijímáme zodpovědnost za své pocity
- Prosba, která nám obohatí život
- Empaticky přijímáme
- Síla empatie
- Navazujeme spojení se sebou samými
- Plně vyjadřujeme vztek
- Ochranné použití síly
- Osvobození sebe samého a rady druhým
- Oceňování v nenásilné komunikaci
Krátké postřehy a přepisy z knížky:
Určité formy komunikace zhoršují naši přirozenou schopnost vcítit se. Například moralizování.
Ve světě posuzování se raději potom soustředím na to, co kdo „je“.
Analyzování druhých je ve skutečnosti vyjádřením našich vlastních potřeba a hodnot.
Dále srovnávání, které je jednou z forem posuzování. Přemýšlíme-li na základě úvahy „co si kdo zaslouží“, bráníme komunikaci založené na vzájemném vcítění.
Indický filozof J.Krishnamurti říká, že pozorování bez hodnocení je nejvyšší formou lidské inteligence.
Naše slovní zásoba, která se týká pojmenování lidí, je často širší než ta, kterou používáme pro jasné vyjádření vlastních citových rozpoložení.
Rozlišujte mezi pocity a myšlenkami.
Rozlišujte mezi tím, co cítíte, a tím, co si myslíte, že jste.
Rozlišujte mezi tím, co cítíte, a tím, jak si myslíte, že na vás druzí reagují nebo jak se k vám chovají.
Lidé nejsou zneklidňováni věcmi, nýbrž svými vlastními názory o věcech.
To co druzí dělají, může být podnětem našich pocitů, ne však jejich příčinou. Máme čtyři možnosti, jak přijmout negativní zprávu:
- Obvinit sebe
- Vinit druhé
- Uvědomit si vlastní pocity a potřeby
- Uvědomit si pocity a potřeby druhých
Rozlišujte mezi dáváním ze srdce a dáváním motivovaným pocitem viny.
Když nebudete přikládat význam svým potřebám asi to nebude dělat ani naše okolí.
Z emočního otroctví k emočnímu osvobození:
- Stádium 1: Myslíme si, že máme odpovědnost za pocity druhých lidí.
- Stádium 2: Jsme rozzlobení, už nechceme být odpovědní za pocity druhých
- Stádium 3: Přijímáme odpovědnost za své záměry a činy
Prosby formulujeme positivně.
Když požádáme jasným, pozitivním, konkrétním způsobem, bude zřejmé, co si skutečně přejeme.
Když mluvíme neurčitě, přispívá to k vnitřnímu zmatku.
Odměna, kterou dostáváme za to, že jsme „hodní“, je naše deprese.
Prosba, kterou nedoprovází vysvětlení pocitů a potřeb mluvčího, může vypadat jako příkaz.
Čím jasnější představu máme o tom, co chceme, tím pravděpodobněji toho dosáhneme.
Když otevřeně řekneme svůj názor, chceme často vědět,
- a) co posluchač cítí;
- b) co si posluchač myslí
- c) zda by byl posluchač ochoten udělat určitou věc
Když se někdo domnívá, že mu dáváme rozkazy, buď se podřídí nebo se vzbouří. Jak poznat, zda jde o rozkaz nebo o prosbu? Pokud mluvčí později kritizuje, obviňuje nebo odsuzuje, šlo o rozkaz. Když mluvčí později projeví empatii k potřebám svého partnera, jde o prosbu.
Naším cílem je vztah založený na upřímnosti a empatii.
Empatie: vyprázdnění mysli a naslouchání celou bytostí.
Než poskytnete radu nebo ujištění, zeptejte se.
Intelektuální podoba porozumění brání empatii.
Ať druzí říkají cokoli, nasloucháme jen tomu co:
- a) pozorují
- b) cítí
- c) potřebují
- d) co žádají
Naslouchejte raději tomu, co lidé potřebují než tomu, co si o vás myslí.
Když se na něco ptáte, vyjádřete nejdřív své vlastní pocity a potřeby.
Poskytněte zpětnou vazbu výrokům, které jsou emočně nabité.
Parafrázujte jen tehdy když to přispívá k hlubšímu vcítění a porozumění.
Za zastrašujícími výroky se skrývají lidé, kteří nás vyzývají, abychom naplili jejich potřeby. Z nepříjemného sdělení se stává příležitost obohatit něčí život.
Parafrázování šetří čas.
Když zůstaneme empatičtí, umožníme druhým, aby se dotkli hlubších vrstev vašeho nitra.
Dozvídáme se, že se mluvčímu dostalo dostatek empatie, když
- a) cítíme úbytek napětí
- b) se zastaví proud slov
K tomu, abychom mohli empatii dávat, potřebujeme ji sami dostávat.
Empatie nám umožňuje „začít vnímat(svůj) svět novým způsobem a jít dál.“
Poskytnout empatii těm, kteří se dají mít víc síly, vyšší postavení nebo větší možnosti, je obtížnější.
Čím více se nám podaří empaticky vcítit do druhých lidí, tím bezpečněji se cítíme.
Místo abyste rozčilenému člověku metli do tváře „ale“, empaticky se vciťte.
Když nasloucháme, jaké mají pocity a co potřebují, přestáváme v nich vidět monstra.
Když se empaticky vcítíme do něčího „ne“, nebudeme si to brát osobně.
Když chcete, aby se do hovoru vrátil život, přerušte ho tím, že se empaticky vcítíte.
Čím je znuděný ten, kdo poslouchá, tím je znuděný i ten, kdo mluví.
Lidé bývají raději, když je přerušíme, než když předstíráme, že je posloucháme.
Empaticky se vciťte do ticha tak, že budete naslouchat pocitům a potřebám, které se za ním skrývají.
Empatie se skrývá v naší schopnosti být plně přítomni.
Nejdůležitější uplatnění nenásilné komunikace možná spočívá v rozvinutí empatie k sobě samým.
Nenásilná komunikace nám pomáhá hodnotit se způsobem, který podněcuje růst, a ne nenávist k sobě.
Lítost v nenásilné komunikaci: uvědomujeme si pocity a nenaplněné potřeby vyvolané činy, které nás mrzí.
Jsme k sobě empatičtí, pokud dokážeme obejmout všechny části své osobnosti a rozeznat, jaké hodnoty každá z nich má a co každá z nich potřebuje.
Pokaždé, když se pro něco rozhodnete, uvědomte si, jakou potřebu tím uspokojujete.
Nejnebezpečnější ze všech způsobů jednání může být to, které spočívá v plnění úkolů, protože „se od nás předpokládají“.
Nikdy nemáme vztek kvůli tomu, co jiní lidé řeknou nebo udělají.
Příčina vzteku tkví v našem myšlení – v myšlenkách, které obviňují a soudí.
Když posuzujeme druhé, přispíváme k násilí. Používejte vztek jako poplašné znamení.
Vztek nakládá s naší energií tak, že ji směřuje k trestání lidí.
Když si uvědomíme, co potřebujeme, vztek uvolní cestu pocitům , které pomáhají životu.
Násilí vyhází z přesvědčení, že naši bolest způsobili druzí, a proto zaslouží být potrestáni.
Odsuzování lidí přispívá k tomu, že se „proroctví samo naplní“.
Postup, jak vyjádřit vztek:
- Zastavíme se, Dýcháme.
- Uvědomíme si své posuzující myšlenky
- Zjistíme, co potřebujeme.
- Vyjádříme své pocity a nenaplněné potřeby
Čím lépe budeme naslouchat my jim, tím lépe uslyší oni nás.
Když vyslechneme, jak se druhý člověk cítí a co potřebuje, uvědomíme si svou společnou lidskost.
Potřebujeme, aby druhý člověk naše trápení skutečně slyšel.
Když si lidé myslí, že udělali chybu, naše trápení neslyší.
Naučte se za každým soudem nacházet nenaplněnou potřebu.
Strach z tělesných trestů dítěti znemožňuje vnímat vcítění, které za příkazy rodičů stojí.
Trestem je také označení na základě posuzování nebo odepírání privilegií.
Strach z trestu zmenšuje sebevědomí a narušuje dobrou vůli.
Můžeme se osvobodit od naučeného způsobu myšlení.
Když budeme naslouchat svým pocitům a potřebám a dokážeme si poskytnout empatii, zbavíme se pocitů deprese.
Raději než na to, co bylo špatně, se soustřeďme na to, co chceme udělat.
Zmírněme stres tím, že se zaměříme na vlastní pocity a potřeby.
Zmírněme stres tím, že se empaticky vcítíme do druhých lidí.
Komplimenty často představují posuzování druhých, i když pozitivní.
Vyjadřuj ocenění jen s čistým úmyslem společně prožít radost, a ne proto, abys manipuloval.
Jak vyjádřit „děkuji“ v nenásilné komunikaci: Toto jsi udělal; toto cítím; toto je má potřeba, která byla naplněna“.
Přijímejte ocenění bez pocitů povýšení nebo falešné skromnosti.
Všímáme si většinou víc toho, co je špatně než toho, co je správně.
Žádné komentáře:
Okomentovat