Marshall Rosenberg – Nenásilná komunikace

Tohle bude příspěvek o principu nenásilné komunikace od Marshala Rosenberga a jeho stejnojmenné knihy.

Pokud byste chtěli zkrácenou video  verzi tak na youtube je tříhodinové povídání v angličtině přímo od autora.

Metoda nenásilné komunikace, je osvědčená metoda jak empaticky s respektem a vcítěním jednat ve vzájemné  komunikaci mezi lidmi. Je založena na přesvědčení, že život bychom měli naplnit především vcítěním, plynulým proudem mezi mnou a druhými lidmi, založeným na vzájemném dávání se svého nitra.

Proces NVC(Non-violent-communication):

Konkrétní činy, které pozorujeme a které ovlivňují naši pohodu. Co cítíme ve vztahu k tomu, co pozorujeme. Potřeby, hodnoty, přání atd., které vytvářejí naše pocity. Konkrétní činy, které žádáme ke svému obohacení.

Uplatnění je široké, jak ve vztazích, rodinách či školách tak i v organizacích, institucích a diplomatických jednání.

Čtyři složky NVC:

1.  pozorování
2.  pocity 
3.  potřeby
4.  prosba

NVC má dvě části:

•  Upřímné vyjádření prostřednictvím těchto čtyř složek
•  Empatické přijetí prostřednictvím těchto čtyř složek

Nechci knížku nějak více přepisovat, ale spíše doporučit, přepíšu alespoň názvy kapitol a některé postřehy.

KAPITOLY:

1. Dáváme ze svého nitra 
2. Komunikace, která brání vcítění
3. Pozorujeme, aniž bychom hodnotili
4. Rozpoznáváme a vyjadřujeme pocity 
5. Přijímáme zodpovědnost za své pocity 
6.  Prosba, která nám obohatí život
7.  Empaticky přijímáme
8.  Síla empatie
9.  Navazujeme spojení se sebou samými
10.  Plně vyjadřujeme vztek
11.  Ochranné použití síly 
12.  Osvobození sebe samého a rady druhým
13. Oceňování v nenásilné komunikaci

Krátké postřehy a přepisy z knížky:

Určité formy komunikace zhoršují naši přirozenou schopnost vcítit se. Například moralizování.

Ve světě posuzování se raději potom soustředím na to, co kdo „je“.

Analyzování druhých je ve skutečnosti vyjádřením našich vlastních potřeba a hodnot.

Dále srovnávání, které je jednou z forem posuzování. Přemýšlíme-li na základě úvahy „co si kdo zaslouží“, bráníme komunikaci založené na vzájemném vcítění.

Indický filozof J.Krishnamurti  říká,  že pozorování bez hodnocení je nejvyšší formou lidské inteligence.

Naše slovní zásoba, která se týká pojmenování lidí, je často širší než ta, kterou používáme pro jasné vyjádření vlastních citových rozpoložení.

Rozlišujte mezi pocity a myšlenkami.

Rozlišujte mezi tím, co cítíte, a tím, co si myslíte, že jste.

Rozlišujte mezi tím, co cítíte, a tím, jak si myslíte, že na vás druzí reagují nebo jak se k vám chovají.

Lidé nejsou zneklidňováni věcmi, nýbrž svými vlastními názory o věcech.

To co druzí dělají, může být podnětem našich pocitů, ne však jejich příčinou. Máme čtyři možnosti, jak přijmout negativní zprávu:

1.   Obvinit sebe
2.   Vinit druhé
3.   Uvědomit si vlastní pocity a potřeby
4.   Uvědomit si pocity a potřeby druhých

Rozlišujte mezi dáváním ze srdce a dáváním motivovaným pocitem viny.

Když nebudete přikládat význam svým potřebám asi to nebude dělat ani naše okolí.

Z emočního otroctví k emočnímu osvobození:

• Stádium 1: Myslíme si, že máme odpovědnost za pocity druhých lidí.
• Stádium 2: Jsme rozzlobení, už nechceme být odpovědní za pocity druhých 
•  Stádium 3: Přijímáme odpovědnost za své záměry a činy

Prosby formulujeme positivně.

Když požádáme jasným, pozitivním, konkrétním způsobem, bude zřejmé, co si skutečně přejeme.

Když mluvíme neurčitě, přispívá to k vnitřnímu zmatku.

Odměna, kterou dostáváme za to,  že jsme „hodní“, je naše deprese.

Prosba, kterou nedoprovází vysvětlení pocitů a potřeb mluvčího, může vypadat jako příkaz.

Čím jasnější představu máme o tom, co chceme, tím pravděpodobněji toho dosáhneme.

Když otevřeně řekneme svůj názor, chceme často vědět,

• a)       co posluchač cítí;
• b)      co si posluchač myslí
• c)       zda by byl posluchač ochoten udělat určitou věc

Když se někdo domnívá, že mu dáváme rozkazy, buď se podřídí nebo se vzbouří. Jak poznat, zda jde o rozkaz nebo o prosbu? Pokud mluvčí později kritizuje, obviňuje nebo odsuzuje, šlo o rozkaz. Když mluvčí později projeví empatii k potřebám svého partnera, jde o prosbu.

Naším cílem je vztah založený na upřímnosti a empatii.

Empatie: vyprázdnění mysli a naslouchání celou bytostí.

Než poskytnete radu nebo ujištění, zeptejte se.

Intelektuální podoba porozumění brání empatii.

Ať druzí říkají cokoli, nasloucháme jen tomu co:

• a)       pozorují
• b)      cítí
• c)       potřebují
• d)      co žádají

Naslouchejte raději tomu, co lidé potřebují než tomu, co si o vás myslí.

Když se na něco ptáte, vyjádřete nejdřív své vlastní pocity a potřeby.

Poskytněte zpětnou vazbu výrokům, které jsou emočně nabité.

Parafrázujte jen tehdy když to přispívá k hlubšímu vcítění a porozumění.

Za zastrašujícími výroky se skrývají lidé, kteří nás vyzývají, abychom naplili jejich potřeby. Z nepříjemného sdělení se stává příležitost obohatit něčí život.

Parafrázování šetří čas.

Když zůstaneme empatičtí, umožníme druhým, aby se dotkli hlubších vrstev vašeho nitra.

Dozvídáme se, že se mluvčímu dostalo dostatek empatie, když

• a)       cítíme úbytek napětí
• b)      se zastaví proud slov

K tomu, abychom mohli empatii dávat, potřebujeme ji sami dostávat.

Empatie nám umožňuje „začít vnímat(svůj) svět novým způsobem a jít dál.“

Poskytnout empatii těm, kteří se dají mít víc síly, vyšší postavení nebo větší možnosti, je obtížnější.

Čím více se nám podaří empaticky vcítit do druhých lidí, tím bezpečněji se cítíme.

Místo abyste rozčilenému člověku metli do tváře „ale“, empaticky se vciťte.

Když nasloucháme, jaké mají pocity a co potřebují, přestáváme v nich vidět monstra.

Když se empaticky vcítíme do něčího „ne“, nebudeme si to brát osobně.

Když chcete, aby se do hovoru vrátil život, přerušte ho tím, že se empaticky vcítíte.

Čím je znuděný ten, kdo poslouchá, tím je znuděný i ten, kdo mluví.

Lidé bývají raději, když je přerušíme, než když předstíráme, že je posloucháme.

Empaticky se vciťte do ticha tak, že budete naslouchat pocitům a potřebám, které se za ním skrývají.

Empatie se skrývá v naší schopnosti být plně přítomni.

Nejdůležitější uplatnění nenásilné komunikace možná spočívá v rozvinutí empatie k sobě samým.

Nenásilná komunikace nám pomáhá hodnotit se způsobem, který podněcuje růst, a ne nenávist k sobě.

Lítost v nenásilné komunikaci: uvědomujeme si pocity a nenaplněné potřeby vyvolané činy, které nás mrzí.

Jsme k sobě empatičtí, pokud dokážeme obejmout všechny části své osobnosti a rozeznat, jaké hodnoty každá z nich má a co každá z nich potřebuje.

Pokaždé, když se pro něco rozhodnete, uvědomte si, jakou potřebu tím uspokojujete.

Nejnebezpečnější ze všech způsobů jednání může být to, které spočívá v plnění úkolů, protože „se od nás předpokládají“.

Nikdy nemáme vztek kvůli tomu, co jiní lidé řeknou nebo udělají.

Příčina vzteku tkví v našem myšlení – v myšlenkách, které obviňují a soudí.

Když posuzujeme druhé, přispíváme k násilí. Používejte vztek jako poplašné znamení.

Vztek nakládá s naší energií tak, že ji směřuje k trestání lidí.

Když si uvědomíme, co potřebujeme, vztek uvolní cestu pocitům , které pomáhají životu.

Násilí vyhází z přesvědčení, že naši bolest způsobili druzí, a proto zaslouží být potrestáni.

Odsuzování lidí přispívá k tomu, že se „proroctví samo naplní“.

Postup, jak vyjádřit vztek:

1.  Zastavíme se, Dýcháme.
2.  Uvědomíme si své posuzující myšlenky
3.  Zjistíme, co potřebujeme.
4.  Vyjádříme své pocity a nenaplněné potřeby

Čím lépe budeme naslouchat my jim, tím lépe uslyší oni nás.

Když vyslechneme, jak se  druhý člověk cítí a co potřebuje, uvědomíme si svou společnou lidskost.

Potřebujeme, aby druhý člověk naše trápení skutečně slyšel.

Když si lidé myslí, že udělali chybu, naše trápení neslyší.

Naučte se za každým soudem nacházet nenaplněnou potřebu.

Strach z tělesných trestů dítěti znemožňuje vnímat vcítění, které za příkazy rodičů stojí.

Trestem je také označení na základě posuzování nebo odepírání privilegií.

Strach z trestu zmenšuje sebevědomí a narušuje dobrou vůli.

Můžeme se osvobodit od naučeného způsobu myšlení.

Když budeme naslouchat svým pocitům a potřebám a dokážeme si poskytnout empatii, zbavíme se pocitů deprese.

Raději než na to, co bylo špatně, se soustřeďme na to, co chceme udělat.

Zmírněme stres tím, že se zaměříme na vlastní pocity a potřeby.

Zmírněme stres tím, že se empaticky vcítíme do druhých lidí.

Komplimenty často představují posuzování druhých, i když pozitivní.

Vyjadřuj ocenění jen s čistým úmyslem společně prožít radost, a ne proto, abys manipuloval.

Jak vyjádřit „děkuji“ v nenásilné komunikaci: Toto jsi udělal; toto cítím;  toto je má potřeba, která byla naplněna“.

Přijímejte ocenění bez pocitů povýšení nebo falešné skromnosti.

Všímáme si většinou víc toho, co je špatně než toho, co je správně.

Natural giving

Woody Allan - Vedlejší přízanky, Šílencův příběh

Na tento  krátký příběh o jednom dilematu,  od Woodyho Allana,  mě přivedl můj bratr. Zdá se mi velmi vtipný, ovšem posudte sami, hlavně třeba pořádný nadhled :-).
 Je z jeho knihy Vedlejší příznaky, ve které lze nalézt i spoustu dalších skvělých povídek. Je i na webu, ale ve strašlivém formátu (šikovní si do Kindlu překopírují).


        Šílenství je stav relativní. Kdo může říct, kdo z nás je skutečně šílený? A tak, i když bloudím Central Parkem v šatech prožraných od molů a v chirurgické masce, vykřikuji revoluční hesla a hystericky se směju, napadá mi ještě dosud, jestli to, co jsem udělal, bylo opravdu tak iracionální. Neboť, drahý čtenáři, já nebyl vždycky tím, komu se lidově říká "newyorský pouliční cvok", a nepostával jsem vždy u popelnic, z nichž plním igelitové pytlíky kousky provázků a uzávěry od lahví. Nikoli, býval jsem kdysi velice úspěšný lékař, bydlel jsem na vznešené Upper East Side, projížděl jsem se po městě v hnědém mercedesu, švihácky oděn do celé palety tvídů od nejproslulejších módních návrhářů. Je těžké uvěřit, že já, doktor Ossip Parkis, kdysi známá tvář na divadelních premiérách, v luxusních restaurantech, v koncertních síních a na tenisových kurtech, kde všude jsem oslňoval ostrovtipem a nebezpečným backhandem, jsem nyní občas spatřen, jak jezdím na kolečkových bruslích po Broadwayi, neoholen, s ruksakem na zádech a v šaškovském kloboučku.

        Dilema, které předcházelo tomuto katastrofálnímu pádu z výšin, bylo prosté. Žil jsem se ženou, na níž mi velmi záleželo a která měla okouzlující a roztomilou osobnost i duši; byla vysoce kulturní, vtipná, takže bylo potěšením trávit s ní čas. Avšak (a za to proklínám osud) sexuálně mě nevzrušovala Ve stejné době jsem každý večer tajně mizel přes celé město na schůzku s fotomodelkou jménem Tiffany Schmeedererová, jejíž úděsná mentální úroveň byla v převráceném poměru k erotickému vyzařování, které dýchalo z každého jejího póru. Nepochybně jste, drahý čtenáři, slyšel výraz "tělo, které bys z postele nevyhodil". Tiffanino tělo bys nejen z postele nevyhodil, ale ani by se nenechalo. Kůže jako satén či snad jako nejjemnější uzený losos z Nového Skotska, lví hříva kaštanových vlasů, dlouhé nohy jako proutky a tělo tak plné křivek, že přejet rukama po kterékoli jeho části bylo jako svézt se na lochnesce. Tím nechci říct, že ta, s níž jsem přebýval, brilantní ba dokonce hluboká Olivě Chomská, byla, co se týče fyziognomie, bez půvabu. Vůbec ne. Ve skutečnosti to byla pohledná žena se všemi příslušnými vlastnostmi okouzlující a vtipné hvězdy společnosti a i v posteli si vedla nanejvýš zručně. Možná to bylo tím, že když na Olivě dopadlo z určitého úhlu světlo, začala nevysvětlitelně připomínat mou tetu Rifku. Ne že by Olivě doopravdy vypadala jako sestra mé matky. (Rifka vypadala jako jistá postava ze židovského folklóru jménem gólem.) Byla to jen velmi vzdálená podobnost kolem očí a to jen tehdy, když na ně správně dopadalo světlo. Možná to bylo tímto incestním tabu anebo prostě tím, že tvář a tělo, jaké měla Tiffany Schmeedererová, se vyskytnou jednou za několik miliónů let a obvykle ohlašují příchod doby ledové či světový požár. Zkrátka a dobře, potřeboval jsem od každé z těch dvou to, co v ní bylo nejlepší.

       Nejdřív jsem se seznámil s Olive. Došlo k tomu po nekonečné řadě známostí, v nichž mé partnerce vždycky něco chybělo. Moje první žena byla nesmírně chytrá, ale chyběl jí smysl pro humor. Byla přesvědčená, že nejlegračnější z bratrů Marxových je Zeppo. Moje druhá žena byla krásná, ale scházela jí opravdová vášeň. Vzpomínám, že jednou, když jsme se milovali, došlo k zvláštní optické iluzí a na vteřinku to skoro vypadalo, že se moje žena hýbe. Sharon Pflugová, s níž jsem žil tři měsíce, byla příliš agresivní. Whitney Weisglassová zase příliš poddajná. Pippa Mondaleová, veselá vdova, udělala osudnou chybu, když se zastávala svíček ve tvaru Laurela a Hardyho.
        Přátelé, kteří to mysleli dobře, mě zásobovali nekonečným procesím partnerek na schůzky, bez výjimky pocházejících ze stránek hrůzostrašných povídek H. P. Lovecrafta. Inzeráty v The New York Review of Books, na něž jsem ze zoufalství odpovídal, se ukázaly stejně marné, jelikož "z třicetileté básnířky" se vyklubala šedesátnice, "studentka, mající v oblibě Bacha a Beowulfa" vypadala jako lidožroutská nestvůra Grendel a "bisexuálka ze San Franciska" mi řekla, že neodpovídám její představě pro žádné z obou pohlaví. Tím nechci naznačovat, že by se tu a tam nevyskytla dívka, která vypadala jako opravdová trefa: krásná žena, sexy a chytrá, z dobré rodiny a s okouzlujícími způsoby. Ale podle nějakého pravěkého zákona, možná z bible nebo egyptské Knihy mrtvých, odmítala ona mě. A tak jsem se stal tím nejubožejším z mužů. Na první pohled jsem měl všechno, co je zapotřebí k šťastnému životu. Uvnitř jsem však zoufale hledal opravdovou lásku.

        Za osamělých nocí jsem přemítal o estetice dokonalosti. Je něco v přírodě skutečně "dokonalé" s výjimkou blbosti mého strýčka Hymana? Jak můžu já vyžadovat dokonalost? Já se svými milióny chyb. Začal jsem si dělat seznam svých chyb, ale nedostal jsem se za: 1. Někdy zapomíná klobouk.
Těšil se někdo z lidí, které jsem znal, skutečně "smysluplnému vztahu"? Mí rodiče spolu zůstali čtyřicet let, ale to bylo ze zášti. Greenglass, kolega z nemocnice, si vzal ženu, co vypadá jako měkký tvaroh, "protože je hodná". Iris Mermanová podváděla manžela s každým plnoletým mužem ve Velkém New Yorku. Nikdo neměl vztah, který by se skutečně dal nazvat šťastným. Brzy mě začaly pronásledovat noční můry.

         Zdálo se mi, že jsem v baru, kde se seznamují svobodní, a útočí na mě smečka chtivých sekretářek. Oháněly se noži a nutily mě říkat hezké věci o newyorské čtvrti Queens. Můj psychoanalytik doporučoval kompromis. Můj rabín říkal: "Usaďte se, usaďte se. Co takhle žena jako paní Blitzsteinová? Žádná kráska to není, ale nikdo nedokáže líp pašovat jídlo a ruční střelné zbraně do ghetta než ona." Jedna herečka, kterámě ujišťovala, že její opravdovou touhou je stát se servírkou v kavárně, se zdála slibná, ale během první krátké večeře bylo její jedinou odpovědí na vše, co jsem říkal: "To je betálné." Pak jsem jednoho večera ve snaze uvolnit se po zvlášť namáhavém dni v nemocnici navštívil sám Stravinského koncert. O přestávce jsem potkal Olivě Chomskou a můj život se změnil.

          Olivě Chomská byla vzdělaná a nevšední, citovala Eliota a hrála jak tenis, tak Bachovy "Dvojhlasé invence" na piano. A nikdy neříkala "Senza", nikdy na sobě neměla nic se značkou Pucci nebo Gucci a nikdy neposlouchala v rozhlase country and western nebo diskusní klub s odpověďmi na telefonické dotazy. A kromě toho byla vždy a všude ochotná dělat cokoli a dokonce s tím sama začínat. Jaké nádherné měsíce jsem s ní strávil, než moje sexuální výkonnost (která se tuším uvádí v Guinnessově knize rekordů) ochabla. Koncerty, filmy, večeře, víkendy, nekonečné skvělé diskuse o všem od skákajících chůd po hinduistickou sbírku obětních hymnů. A nikdy jí z úst nevyšel blábol. Samé hluboké postřehy. A ten vtip! A samozřejmě i přiměřený odpor ke všem věcem, které si to zasluhují: k politikům, televizi, Kosmetickým operacím, sídlištní architektuře, mužům ve sportovních oblecích, přednáškám o filmech a k lidem, kteří začínají věty "V podstatě".
Ach, budiž proklet den, kdy zbloudilý paprsek světla zdůraznil ony nepopsatelné obličejové rysy a připomněl mi přihlouplý zjev tety Rifky. A budiž též proklet den, kdy si na večírku v nějakém podkrovním ateliéru v bohémské čtvrti erotický archetyp s nepravděpodobným jménem Tiffany Schmeedererová popotáhl vlněnou podkolenku a obrátil se ke mně hlasem připomínajícím myš z kreslené grotesky: "Jakého jste znamení?" Na hlavě se mi slyšitelně zježily vlasy a vyrazily mi tesáky jak v klasickém příběhu o vlkodlakovi.
Cítil jsem se povinen odpovědět krátkou přednáškou o astrologii, předmětu, který v mých intelektuálních zájmech soupeřil s takovými hlubokými problémy, jako je psychoterapie, elektroencefalografické alfa vlny a schopnost permoníků hledat zlato.
O několik hodin později jsem se nacházel ve stavu vláčnosti rozpouštěného vosku, když se jí poslední kousek oblečení bezhlučně svezl po kotnících k podlaze, zatímco já z nepochopitelného důvodu zanotoval holandskou státní hymnu. Pak jsme se začali milovat stylem akrobatů na létající hrazdě. A tak to začalo.

         Alibi pro Olivě. Tajné schůzky s Tiffany. Výmluvy před ženou, již jsem miloval a přitom svůj chtíč ukájel jinde. Vlastně ukájel s prázdnou hračkou, při jejímž doteku či zavinění mi temeno hlavy povyskočilo jako čertík z krabičky a vznášelo se v prostoru jako létající talíř. Choval jsem se nezodpovědně vůči ženě mých snů kvůli tělesné posedlosti, blížící se té, kterou Emil Jannings prožíval v Modrém andělovi vůči Marlen Dietrichové. Jednou jsem předstíral nemoc a poslal Olivě na Brahmsovu symfonii s matkou, abych mohl vyhovět přihlouplým rozmarům své smyslné bohyně, která trvala na tom, abych s ní zhlédl televizní show To je tvůj život, "protože dávaj Johnnyho Cashe"! Jenže když jsem splatil svůj desátek tím, že jsem přetrpěl show, ztlumila Tiffany světla a přenesla mé libido na planetu Neptun. Jindy jsem jen prohodil k Olivě, že si jdu koupit noviny. Pak jsem uháněl přes sedm bloků k Tiffany a tam skočil do výtahu, který však jako naschvál uvízl mezi patry. Přecházel jsem po svém vězení jako lev v kleci, neschopen ukojit svůj planoucí chtíč a stejně tak neschopen vrátit se domů v rozumný čas. Když mě nakonec osvobodili hasiči, slepil jsem pro Olivě historku, v níž jsem vystupoval já, dva lupiči a lochneská nestvůra.
Štěstí mi přálo, a když jsem se vrátil domů, Olivě už spala. Při její vrozené slušnosti pro ni bylo nemyslitelné, že bych ji mohl podvádět s jinou ženou, a třebaže frekvence našich pohlavních styků klesla, sebral jsem v sobě vždy dost sil, abych ji alespoň částečně uspokojil. Neustále pronásledován pocity viny jsem ji klamal chatrnými výmluvami, které přijímala s nevinností anděla. Během několika měsíců na mě celé to břemeno začalo nesnesitelně doléhat. Vypadal jsem čím dál víc jako postava na obraze "Výkřik" od Edvarda Muncha.

         Mějte soucit s mou situací, drahý čtenáři! S tím strašným problémem, který možná postihuje celou řadu mých současníků a dohání je k šílenství. S faktem, že žádná příslušnice druhého pohlaví nikdy nesplňuje současně všechny vaše požadavky. Na jedné straně zející propast kompromisu. Na druhé vysilující a odsouzeníhodné jestvování podváděné lásky. Neměli Francouzi pravdu? Nebylo řešením mít ženu i milenku, a tak rozdělit zodpovědnost za různé potřeby na dvě strany? Věděl jsem, že kdybych takové uspořádání navrhl otevřeně Olivě, ať byla sebechápavější, skončil bych pravděpodobně na hrotu jejího módního britského deštníku. Unavovalo mě to, skličovalo a začal jsem uvažovat o sebevraždě. Přiložil jsem si pistoli k hlavě, ale v posledním okamžiku jsem ztratil odvahu a vystřelil do vzduchu. Kulka prolétla stropem, takže paní Fitelsonová v bytě nade mnou vyskočila do vzduchu přímo na polici s knihami, kde vydržela sedět přes celé babí léto.

        Pak se to jeden večer všechno vyjasnilo. Najednou mi bylo zřejmé, co musím učinit, s průzračností, jaká se obvykle spojuje s účinkem LSD. Kdysi jsem vzal Olivě do kina pro pamětníky na starý film s Belou Lugosim. Lugosi coby šílený vědec v něm vymění mozek nějaké nešťastné oběti za mozek gorily. Oběť i gorila jsou přitom připoutány k operačním stolům, zatímco kolem zuří elektrická bouře. Pokud si něco takového mohl vymyslet nějaký scenárista, mohl to určitě skvělý chirurg jako já dokázat ve skutečnosti.

       Nu, drahý čtenáři, nebudu vás unavovat detaily, které jsou vysoce odborné a pro laika těžko pochopitelné Stačí říct, že jedné temné a bouřlivé noci bylo možno zahlédnout zahalený stín, jak propašovává dvě omámené ženy (jednu s tělem, při pohledu na něž muži vjížděli s auty na chodník) do nepoužívaného operačního sálu sanatoria Flower na Páté avenue. Tam, za mihotání blesků klikatících se oblohou, stín provedl operaci, která se předtím uskutečnila pouze ve světě celuloidových fantazií, kde ji prováděl maďarský herec, jenž měl jednoho dne proměnit laciný horror v umělecký žánr.

       Výsledek? Tiffany Schmeedererová, jejíž duše nyní existovala v méně pozoruhodném těle Olivě Chomské, byla ke své radosti zbavena prokletí, jakým je být sexuálním objektem. Přesně podle Darwinova učení se u ní brzy vyvinula bystrá inteligence, která - i když snad nikdy nedosáhla úrovně spisovatelky Simoně de Beauvoirové - jí umožnila zbavit se pošetilého zájmu o astrologii a šťastně se provdat. Olivě Chomská, která se ke svým ostatním vynikajícím darům navíc zčistajasna stala vlastnicí kosmické topografie, se za mě provdala a udělala ze mě předmět závisti všech okolo.
Jediným zádrhelem bylo, že po několika měsících blaženosti s Olivě, které se ve všem vyrovnaly pohádkám Tisíce a jedné noci, jsem z nepochopitelných důvodů začal pociťovat nespokojenost s touto vysněnou ženou a dostal místo toho zálusk na letušku Billie Jean Zapruderovou, jejíž chlapecká postava a alabamský huhňavý přízvuk nutily mé srdce provádět přemety. A tehdy jsem se vzdal místa v nemocnici, nasadil si šaškovský klobouček, vzal na záda ruksak a rozjel se na kolečkových bruslích po Broadwayi.

Poznámky smazány.