Mises - Poznámky k příčinám úpadku antické civilizace

Z Misesova díla Lidské jednání.

VON MISES, Ludwig. Lidské jednání: pojednání o ekonomii. Druhé vydání. [str.687 - 689]. Přeložil Josef ŠÍMA. Praha: Liberální institut, 2018. ISBN 978-80-86389-61-5.

Znalost dopadů vládního zasahování do tržních cen nám umožňuje pochopit
ekonomické příčiny významné historické události, úpadku antické civilizace.
Není nutné najít odpověď na otázku, zda je správné nazývat ekonomickou
organizaci Římské říše kapitalismem. V každém případě je však jisté, že Římská
říše v druhém století, době Antoninů, „dobrých“ císařů, dosáhla vysokého
stupně společenské dělby práce a meziregionálního obchodu. Mnohá
metropolitní centra, značný počet měst střední velikosti a mnoho malých
měst byly sídly kultivované civilizace. Obyvatelé těchto městských aglomerací
byli zásobováni potravinami a surovinami nejen ze sousedních venkovských
oblastí, ale také ze vzdálených provincií. Část těchto dodávek proudila
do měst jako příjmy jejich bohatých obyvatel majících pozemkové vlastnictví.

Značná část ale byla nakupována výměnou za výrobky vzešlé ze zpracovatelských
činností obyvatel měst, které nakupovali lidé z venkova. Mezi různými
regiony rozsáhlé říše probíhala značná obchodní výměna. Nejen zpracovatelský
průmysl, ale i zemědělství směřovalo k další specializaci. Jednotlivé části
říše tak ztrácely hospodářskou soběstačnost. Byly na sobě vzájemně závislé.
Úpadek říše a rozklad její civilizace byl způsoben dezintegrací jejího hospodářského
propojení, a nikoli invazí barbarů. Nepřátelští agresoři pouze
využili příležitosti, jež jim vnitřní slabost říše nabídla. Z vojenského pohledu
nebyly kmeny, jež napadaly říši ve čtvrtém a pátém století, nebezpečnější než
armády snadno poražené legiemi v předchozích dobách. Změnila se ale říše.
Její hospodářská a sociální struktura byla již středověká.

Svoboda, již Řím udělil obchodu a podnikání, byla vždy omezená. Obchod
s obilím a jinými důležitými životními potřebami byl omezen ještě více než
ostatní obchod. Požadovat za obilí, olej a víno – hlavní plodiny tehdejší doby –
vyšší než běžné ceny bylo považováno za nespravedlivé a nemorální a úřady
vždy rychle zakročily, když takové chování objevily. Nemohlo tak dojít ke vzniku
efektivního velkoobchodu těmito komoditami. Politika annona, která vlastně
představovala zestátnění či vyvlastnění obchodu s obilím městy, měla za
úkol zaplnit tuto mezeru. Její dopady ale nebyly uspokojivé. Obilí bylo v městských
aglomeracích vzácné a zemědělci si stěžovali na neziskovost jeho pěstování.
Zásahy úřadů zabraňovaly přizpůsobení nabídky rostoucí poptávce.

Rozhodující okamžik nastal, když se v době politických problémů ve třetím

a čtvrtém století císaři uchýlili ke zlehčování měny. Tento krok spolu se

systémem maximálních cen zcela paralyzoval jak výrobu základních potravin

i jejich obchod, tak také rozložil hospodářský systém společnosti. Čím více se

úřady snažily vynucovat maximální ceny, tím zoufalejší byly podmínky mas

městských obyvatel závislých na nákupech potravin. Obchod obilím a jinými

základními potravinami zcela zmizel. Lidé se snažili vyhnout hladu útěkem

na venkov, kde se sami pokoušeli pěstovat obilí, olej, víno a jiné potraviny.

Vlastníci velkých pozemků na druhou stranu omezovali výrobu obilovin nad

množství, které sami potřebovali, a začínali ve svých zemědělských staveních

– venkovských sídlech – produkovat řemeslné výrobky, které potřebovali.

Zemědělská velkovýroba, která byla již tak vážně ohrožena kvůli neefektivnosti

otrocké práce, ztratila zcela svou racionalitu, jelikož přestalo být možné

prodávat za ceny, jež by umožnily přežití. Majitelé pozemků totiž ztratili možnost

prodávat ve městech, a tedy také dodávat své zboží řemeslníkům. Byli

nuceni najít náhradu a uspokojit své potřeby, takže sami začali zaměstnávat

řemeslníky ve svých venkovských sídlech. Opustili zemědělskou velkovýrobu

a stali se majiteli půdy, kteří získávali rentu od nájemců půdy či pachtýřů.

Tito coloni byli buď propuštění otroci, nebo městský proletariát, kteří se usadili

ve vesnicích a začali obdělávat půdu. Na každém statku tak vznikla snaha

o soběstačnost. Hospodářský význam měst, obchodu, podnikání a městských

řemesel poklesl. Itálie a provincie se vrátily do méně rozvinutého stadia společenské

dělby práce. Vysoce rozvinutá ekonomická struktura antické civilizace

ustoupila systému, jejž nazýváme panský systém středověku.

Císaři byli znepokojeni tímto vývojem, který podkopal finanční a vojenskou

moc jejich vlády. Jejich opatření směřující k nápravě však byla neúčinná,

jelikož nesměřovala k jádru problému. Nátlak a donucení, ke kterým se

uchýlili, nemohl zvrátit trend ke společenské dezintegraci, jež byla naopak

způsobena přílišným nátlakem a donucením. Nikdo z Římanů si nebyl

vědom skutečnosti, že celý tento proces byl vyvolán vládním zasahováním do

cen a zlehčováním měny. Vyhlašování císařských zákonů proti obyvatelům

měst, kteří „relicta civitate rus habitare maluerit“, bylo marné. Systém leiturgií,

veřejných služeb poskytovaných bohatými občany, pouze rozklad dělby práce

urychlil. Ani zákony o speciálních povinnostech majitelů lodí, navicularii,

nezabránily úpadku mořeplaveckého umění, stejně jako zákony upravující

obchodování s obilím nedokázaly zastavit snižující se dodávky zemědělských

produktů do měst.

Úžasná antická civilizace zahynula, jelikož nedokázala přizpůsobit své

morální zásady a svůj právní systém požadavkům tržního hospodářství.

Společenský řád je odsouzen ke zkáze, jsou-li činnosti, jež jeho běžné fungování

vyžaduje, odmítnuty morálními standardy, prohlášeny zákony za nelegální

a trestány jako zločiny soudy a policií. Římská říše se rozpadla v prach,

protože jí chyběl duch liberalismu a svobodného podnikání. Politika intervencionismu

a její politický protějšek, princip Vůdce, způsobily rozpad

mocné říše a nutně tak vždy rozloží a zničí jakoukoli společnost, která se

k těmto principům přikloní.

Mises - Význam laissez faire

 Z Misesova díla Lidské jednání.

VON MISES, Ludwig. Lidské jednání: pojednání o ekonomii. Druhé vydání. [str.653 - 655]. Přeložil Josef ŠÍMA. Praha: Liberální institut, 2018. ISBN 978-80-86389-61-5.

Ve Francii osmnáctého století představovala fráze laissez faire, laissez passer

poučku, do které někteří bojovníci za svobodu shrnovali svůj program. Jejich

cílem bylo vytvoření neomezované tržní společnosti. K dosažení tohoto cíle

obhajovali zrušení veškerých zákonů bránících tvořivějším a schopnějším

lidem předčit méně tvořivé a méně schopné konkurenty a zákonů omezujících

pohyb zboží a lidí. Právě tuto myšlenku měla tato známá fráze vyjadřovat.

V naší době prahnoucí po všemocnosti vlády je myšlenka laissez

faire znevažována. Veřejné mínění ji v současnosti považuje za projev morální

zvrhlosti a maximální nevzdělanosti.

Intervencionista vidí pouze dvě možnosti – „automatické síly“ nebo

„záměrné plánování“. Z toho vyvozuje, že spoléhání na automatické síly je

zjevná hloupost. Žádný rozumný člověk přece nemůže vážně navrhovat nicnedělání

a ponechání věcí, aby se vyvíjely bez vlivu účelového jednání. Plán

jako projev vědomého jednání je pak samozřejmě mnohem více žádoucí než

absence jakéhokoli plánování. Laissez faire pak tedy v očích intervencionisty

znamená: Ponechte zlo existovat, nepokoušejte se využít rozum k zlepšení

života lidí.

Těžko bychom objevili větší omyl. Argument pro plánování je odvozen od

mylného výkladu metafory a stojí pouze na konotacích termínu „automatický“,

který je často používán v přeneseném slova smyslu k popsání tržního

procesu. Automatický znamená podle Concise Oxford Dictionary „nevědomý,

neinteligentní, pouze mechanický“. Dle Webster’s Collegiate Dictionary automatický

znamená „bez kontroly vůle ... prováděný bez aktivního myšlení

a bez vědomého záměru či řízení“. Jak snadno pak mohou zastánci plánování

vítězoslavně použít takovýto trumf!

Skutečnost je taková, že před námi neleží alternativa mrtvého mechanismu

či strnulého automatismu na straně jedné a vědomé plánování na straně

druhé. Nevybíráme mezi plánováním a neexistencí plánování. Otázka stojí

následovně: Kdo plánuje? Měl by každý člen společnosti plánovat pro sebe,

nebo by pro všechny měla plánovat pouze benevolentní vláda? Problém

nespočívá ve volbě mezi automatismem a vědomým jednáním, ale mezi autonomním

jednáním každého jedince a výlučným jednáním vlády. Jde tedy o otázku: Svoboda,

nebo všemocnost vlády?

Laissez faire neznamená: Nechme mechanické věci bez duše fungovat. Znamená:

Nechme každého jedince, aby si zvolil, jak se chce podílet na společenské

dělbě práce; nechme spotřebitele rozhodovat, co mají podnikatelé

vyrábět. Plánování na druhou stranu znamená: Nechme pouze vládu tvořit

a vynucovat svá pravidla pomocí aparátu nátlaku a donucení.

Plánovač tvrdí, že v systému laissez faire se nevyrábějí statky, které lidé

„opravdu“ potřebují, ale vyrábí se to, co se může prodat za nejvíce peněz. Plánování

proto musí nasměrovat výrobu k uspokojování „skutečných“ potřeb.

Kdo ale rozhodne, co to jsou „skutečné“ potřeby?

Profesor Harold Laski, bývalý předseda britské Labor Party, by tak například

určil za cíl plánování investic, „aby využívání úspor investorů směřovalo

ke stavbě domů, a nikoli kin“. Nejde vůbec o to, zda člověk souhlasí s profesorovým

názorem, že je důležitější mít lepší domy než lepší kina. Je ale skutečností,

že spotřebitelé učinili jinou volbu tím, že utratili část svých peněz za

vstupenky do kina. Kdyby masy Britů, stejných lidí, jejichž hlasy dosadily

Labor Party k moci, přestaly nakupovat vstupenky do kina a začaly utrácet více

za komfortní domy a byty, podnikatelé usilující o dosažení zisku by byli nuceni

investovat více do stavby domů a bytovek a méně do výroby nákladných

filmů. Pan Laski se záměrně snaží postavit se přáním spotřebitelů a nahradit

jejich vůli vůlí svou. Chtěl se zbavit demokracie trhu a nastolit absolutní vládu

jednoho člověka nad výrobou. Možná se domníval, že mu byla zjevena vyšší

pravda a že je jako nadčlověk povolán k tomu, aby uvalil své hodnoty na masy

podřadných lidí. Pak by ale měl najít odvahu říci to na rovinu.

Veškeré toto vášnivé uctívání dokonalosti vlády je jen mizerným maskováním

sebezbožštění každého intervencionisty. Báječný bůh Stát je báječným

bohem pouze proto, že se od něj očekává, že bude dělat výlučně to, čeho chce

každý jednotlivý obhájce intervencionismu dosáhnout. Opravdovým plánem

je jen takový plán, se kterým plánovač zcela souhlasí. Všechny ostatní plány

jsou prostě podvrhy. Když říká „plán“, má autor knihy o prospěšnosti plánování

na mysli samozřejmě pouze svůj vlastní plán. Vůbec nebere do úvahy to, že plán, který uvede v život vláda, se od jeho plánu může lišit. 

Různí plánovači spolu souhlasí pouze v odmítání laissez faire, tj. individuálního

rozhodování a jednání. Vůbec se neshodnou na volbě jednoho plánu, který by

měl být přijat. Jsou-li jim ukázány zjevné a nepopiratelné vady intervencionistických

politik, reagují zastánci intervencionismu vždy stejně. Tyto

vady, říkají, byly výsledkem falešného intervencionismu; my však obhajujeme

dobrý intervencionismus, ne takovýto špatný intervencionismus. A samozřejmě

dobrým intervencionismem je ten, který propaguje samotný pan

profesor.

Laissez faire znamená: Nechme každého člověka volit a jednat; nenuťme jej

podvolovat se diktátorovi.