A.Smith - O bohatství a moci

Psáno A.Smithem , jeho pohled na bohatsví a moc, výhod a nevýhod , které člověku dávají.

A.Smith - Teorie mravních citů (vydáno r. 1759)

Čast IV, kapitola I,  Krása a umění,8,9,10

8       Když se syn chudého člověka, kterému nebesa ve svém hněvu nadělila ctižádost, začne rozhlížet kolem sebe, obdivuje postavení bohatých, chalupa jeho otce mu připadá příliš malá, aby v ní bydlel, a představuje si, že by měl bydlet v pohodlí paláce. Není mu po chuti, že musí chodit pěšky nebo snášet únavu z jízdy v sedle. Vidí ty, kteří jsou postavením nad ním, jak jezdí ve vozech, a představuje si, že by i on mohl cestovat s menším nepohodlím v jednom z nich. Má pocit, že je přirozené, když nepracuje, chce si co nejméně vydělávat vlastníma rukama a soudí, že by mu početná družina sloužících pomohla od většiny nesnází. Myslí si, že kdyby toho všeho dosáhl, spokojeně by seděl a byl zticha, protože by si vychutnával pomyšlení na štěstí a klid své situace. Je okouzlen vzdálenou myšlenkou na takové štěstí. 

         To se jeví jeho fantazii podobné životu nějaké vyšší vrstvy lidí, a aby toho dosáhl, oddá se navždy honbě za bohatstvím a mocí. Aby dosáhl výhod, které si to vyžaduje, způsobí si za první rok, ba za první měsíc svého úsilí větší vyčerpání těla a víc neklidu mysli, něž kolik by jich vytrpěl za celý život kvůli tomu, že by mu ty výhody chyběly. Studuje, aby vynikl v nějakém namáhavém povolání. S ní nikdy neochabující pílí pracuje ve dne v noci, aby získal větší schopnosti než jeho konkurenti, Pak se snaží tyto schopnosti veřejně prosadit a se stejnou neúnavností žádá o jakoukoli možnost zaměstnání. Kvůli tomu otevře svůj dům lidem; hostí ty, které nenávidí, a je úslužný k těm, jimiž pohrdá. Celý život se honí za myšlenkou umělého a vytříbeného odpočinku, kterého nikdy nemůže dosáhnout a pro který obětuje skutečný klid, jenž má po celou dobu na dosah. Když ho na konci stáří nakonec měl získat, zjistí, že v žádném ohledu není lepší než ta skromná jistota a spokojenost, kterou pro něj opustil. 

       A teprve tehdy v posledních chvílích života, tělo vyzáblé od dřiny a nemocí, mysl trýzněnou a podrážděnou vzpomínkami na tisíce příkoří a zklamání, se kterým se kdy setkal –jak si představuje- kvůli křivdě se strany nepřátel nebo kvůli zradě  a  nevděku svých přátel, začíná konečně zjišťovat, že bohatství a moc jsou pouhé neužitečné cetky, které nejsou o nic příhodnější pro dosažení pohody těla a klidu mysli než kazety s manikúrou, které mají milovníci hračiček; a stejně jako ty sady přinášejí lidem, kteří je nosí s sebou, více nesnází, než kolik pohodlí jim mohou dopřát díky výhodám, které poskytují. Jediný rozdíl, který je mezi nimi, je že, výhodnost bohatství a moci je viditelnější než výhodnost manikúry. Paláce, zahrady, kočáry se spřežením, dvořanstvo mocných, to jsou předměty, jejichž komfort je zřejmý každému.  Nepotřebují, aby jejich majitel ukazoval, v čem spočívá užitečnost. Sami od sebe ji přijímáme, prostřednictvím sympatie máme radost z uspokojení, pro jehož dosažení jsou tyto předměty uzpůsobeny, a tím toto uspokojení chválíme. Ale zvláštností zubního párátka, šťourátka do ucha, strojku na stříhání nehtů nebo jakékoli jiné podobné cetky tak zřejmá není. Jejich výhodnost může být možná stejně velká, ale není tak nápadná, a my se tak snadno nepřidáme k uspokojení člověka, který je vlastní.

      Jsou proto méně rozumnými předměty ješitnosti než velkolepost bohatství a moci, a vtom spočívá jediná výhoda, kterou bohatství a moc mají. Mnohem účinněji uspokojují lásku ke skvělé pověsti, která je pro člověka tak přirozená. Někdo, kdo žije sám na pustém ostrově, by snad mohl pochybovat, zda by k jeho štěstí a potěšení víc přispěl palác, nebo sada takových malých vymožeností, které manikúra běžně obsahuje. Má-li ale žít ve společnosti, pak zde vskutku není co srovnávat, protože v tomto případě, stejně jako ve všech ostatních situacích, bereme trvale větší ohled na city pozorovatele než na city člověka, kterého se to skutečně týká, a uvažujeme spíš o tom, jak  budou jeho situaci vnímat jiní lidé, než jak ji bude vnímat on sám. Když však zkoumáme, proč pozorovatel s takovým obdivem oceňuje podmínky bohatých a mocných, zjistíme, že to není ani tak kvůli mimořádnému pohodlí a potěšení, kterých si - jak se domníváme - užívají, ale pro nesčetné důmyslné a vytříbené vynálezy pro podporování tohoto pohodlí a potěšení. Pozorovatel si dokonce ani nepředstavuje, že bohatí a mocní jsou opravdu šťastnější než ostatní lidé, ale představujeme si, že mají více prostředků pro štěstí. A hlavním zdrojem tohoto obdivu je důvtipné a promyšlené přizpůsobení těchto prostředků účelu, pro který jsou určeny. Ale v zemdlosti nemocí a vyčerpání staří se potěšení ze zbytečných a prázdných výhod moci vytratí. Tyto výhody již člověku v takové situaci nedokážou vnutit ten úmorný shon, jímž ho předtím zaměstnávaly. V srdci proklíná ctižádost a marně lituje lehkosti a nedbalosti mládí, radostí, které jsou navždy pryč a které bláhově obětoval tomu, co mu poté, kdy to získal, neposkytlo žádné skutečné uspokojení. Z tohoto bídného pohledu se moc jeví každému, koho těžkomyslnost nebo nemoc přinutí, aby bedlivě sledoval svou vlastní situaci a uvažoval o tom, co mu vlastně skutečně chybí ke štěstí. Moc a bohatství se ukážou být tím, čím doopravdy jsou, obrovskými a pracovitými stroji vynalezenými k tomu, aby pro člověka stvořily pár bezvýznamných vymožeností, které spočívají ve vytrysknutí toho nejhezčího a nejjemnějšího, co musí být pomocí úzkostlivé péče uchováno v pořádku a co se přes veškerou naši starostlivost může každou chvíli rozsypat na kousky a ve svých troskách rozmačkat svého nešťastného majitele. Jsou to ohromné stavby, jejichž vztyčení vyžaduje celoživotní práci, jež každou chvíli hrozí zasypat člověka, který v nich přebývá, a jež ho, dokud stojí, nemohou ochránit od žádného z těch nejhorších sezonních drsných poryvů i když ho snad ušetří pár drobných nepříjemností. Zadrží letní přeháňky, nikoli zimní bouře, a vždy ho ponechají - stejně jako předtím a někdy dokonce ještě víc - vystaveného úzkosti, strachu. Starostem, nemoci, nebezpečí a smrti.

9             Ale i když tato rozmrzelá filozofie, která je v době nemoci a pokleslého ducha dobře známá každému, tak naprosto snižuje cenu všech těch velkých věcí lidské touhy, ve chvíli, když se naše zdraví zlepší a máme lepší náladu, se nám nikdy nestane, že bychom se na ty věci nedívali z mnohem příznivějšího hlediska. Naše představivost, která se zdá být bolestí a starostmi stísněná a stěsnaná do naší vlastní osoby, se v době pohody a úspěchu rozpíná na všechny věci kolem nás. Jsme pak okouzleni krásou toho pohodlí, které vládne v palácích, i životem mocných, a obdivujeme, jak je všechno uzpůsobeno k tomu, aby to podporovalo jejich pohodlí, bránilo jakémukoli nedostatku, uspokojovalo jejich přání a bavilo a obveselovalo jejich nejnicotnější tužby. Jestliže přemýšlíme o skutečném uspokojení, které jsou všechny tyto věci schopné  poskytnou, jako takovém a odděleném od krásy toho zařízení, které se hodí k jeho podpoře, vždy se nám jeví jako nanejvýš opovrženíhodné a bezcenné. Ale málokdy ho vidíme v tomto abstraktním a filozofickém světě. Rádi ho ve své představivosti zaměňujeme s pořádkem, s pravidelným a harmonickým pohybem systému, stroje nebo hospodářství, jehož pomocí vzniká. Radosti bohatství a moci, když se na ně díváme z tohoto pohledu, zasáhnou naši představivost jako něco velkého, krásného a vznešeného; získat je stojí za všechnu tu dřinu a snahu; které pro to rádi poskytujeme.

10           A je to dobře, že nás příroda takto šidí. To, co burcuje přičinlivost lidí a udržuje ji v trvalém pohybu, je právě tento podvod. Právě on jako první podnítil lidi k tomu, aby obdělávali půdu, stavěli domy, zakládali města a státy a aby vynalézali a vylepšili všechny dovednosti a zručnosti, které povznášejí a zdobí lidský život, které zcela změnily celý vzhled zeměkoule, přeměnily divoké přírodní lesy na příjemné a úrodné roviny a z neplodného oceánu bez cest udělaly zásobárnu živobytí i důležitou hlavní spojovací cestu k různým národům na zemi. Touto prací donutili lidé zemi, aby zdvojnásobila svou přirozenou plodnost a aby uživila ještě větší množství obyvatel. To, že hrdý a necitlivý majitel obhlíží svá rozlehlá pole a bez jediné myšlenky na nouzi svých bratří v představivosti sám konzumuje celou úrodu, která na nich roste, nemá žádný účel. Domácké přísloví, že oči můžou, kde břicho už nemůže, nebylo nikdy ověřeno lépe než v jeho případě. Velikost jeho žaludku je v nepoměru k nesmírnosti jeho tužeb a nepřijme toho víc než žaludek toho nejhoršího rolníka. Zbytek musí rozdělit mezi ty, kteří velice kultivovaným způsobem připravují tu trošku, kterou spotřebuje on sám, mezi ty, kteří budují palác, v němž ta troška má být konzumována, mezi ty, kteří poskytují a udržují v pořádku všechny ty různé tretky a nicotnosti, které mají místo v životě mocných. Ti všichni tak čerpají z jeho přepychu a rozmaru ten dílek nezbytnosti k životu, který by byli marně očekávali od jeho lidskosti a spravedlnosti. Plody půdy tak vždy živí téměř takový počet obyvatel, jaký jsou uživit schopny. Bohatí si z té hromady pouze vybírají, co je nejvzácnější a nejpěknější. Spotřebují o trochu více než chudí a navzdory svému přirozenému sobectví a hrabivosti se s chudými dělí o plody veškerého snažení, ačkoli při něm myslí pouze na výhodnost pro sebe, ačkoli jediným účelem, který očekávají z práce všech těch tisíců, které zaměstnávají, je ukojení svých marnivých a nenasytných tužeb. Jsou vedeni neviditelnou rukou k tomu, aby nezbytnosti k životu rozdělili téměř stejně, jak by to bylo provedeno, kdyby země byla rozdělena na stejné díly mezi všechny její obyvatele, a tak aniž by to zamýšleli, aniž by to věděli, napomáhají zájmům společnosti a poskytují prostředky k rozmnožování druhu. Když prozřetelnost rozdělila zemi mezi několik málo ušlechtilých pánů, na ty, kteří byli při dělení zdánlivě opomenuti, nezapomněla ani je neponechala jejich vlastnímu osudu. I tito lidé si užívají svůj díl ze všeho, co se vypěstuje. Co se týče toho, na čem je založeno opravdové štěstí lidského života, nejsou na tom v žádném případě hůře než ti, kteří se zdají být tak vysoko nad nimi.  V pohodě těla a klidu mysli jsou všechny různé vrstvy téměř na stejné úrovni a žebrák, který se sluní v příkopě u silnice, cítí tu jistotu, pro kterou králové vedou války.