Marshall Rosenberg – Nenásilná komunikace

Tohle bude příspěvek o principu nenásilné komunikace od Marshala Rosenberga a jeho stejnojmenné knihy.

Pokud byste chtěli zkrácenou video  verzi tak na youtube je tříhodinové povídání v angličtině přímo od autora.

Metoda nenásilné komunikace, je osvědčená metoda jak empaticky s respektem a vcítěním jednat ve vzájemné  komunikaci mezi lidmi. Je založena na přesvědčení, že život bychom měli naplnit především vcítěním, plynulým proudem mezi mnou a druhými lidmi, založeným na vzájemném dávání se svého nitra.

Proces NVC(Non-violent-communication):

Konkrétní činy, které pozorujeme a které ovlivňují naši pohodu. Co cítíme ve vztahu k tomu, co pozorujeme. Potřeby, hodnoty, přání atd., které vytvářejí naše pocity. Konkrétní činy, které žádáme ke svému obohacení.

Uplatnění je široké, jak ve vztazích, rodinách či školách tak i v organizacích, institucích a diplomatických jednání.

Čtyři složky NVC:

1.  pozorování
2.  pocity 
3.  potřeby
4.  prosba

NVC má dvě části:

•  Upřímné vyjádření prostřednictvím těchto čtyř složek
•  Empatické přijetí prostřednictvím těchto čtyř složek

Nechci knížku nějak více přepisovat, ale spíše doporučit, přepíšu alespoň názvy kapitol a některé postřehy.

KAPITOLY:

1. Dáváme ze svého nitra 
2. Komunikace, která brání vcítění
3. Pozorujeme, aniž bychom hodnotili
4. Rozpoznáváme a vyjadřujeme pocity 
5. Přijímáme zodpovědnost za své pocity 
6.  Prosba, která nám obohatí život
7.  Empaticky přijímáme
8.  Síla empatie
9.  Navazujeme spojení se sebou samými
10.  Plně vyjadřujeme vztek
11.  Ochranné použití síly 
12.  Osvobození sebe samého a rady druhým
13. Oceňování v nenásilné komunikaci

Krátké postřehy a přepisy z knížky:

Určité formy komunikace zhoršují naši přirozenou schopnost vcítit se. Například moralizování.

Ve světě posuzování se raději potom soustředím na to, co kdo „je“.

Analyzování druhých je ve skutečnosti vyjádřením našich vlastních potřeba a hodnot.

Dále srovnávání, které je jednou z forem posuzování. Přemýšlíme-li na základě úvahy „co si kdo zaslouží“, bráníme komunikaci založené na vzájemném vcítění.

Indický filozof J.Krishnamurti  říká,  že pozorování bez hodnocení je nejvyšší formou lidské inteligence.

Naše slovní zásoba, která se týká pojmenování lidí, je často širší než ta, kterou používáme pro jasné vyjádření vlastních citových rozpoložení.

Rozlišujte mezi pocity a myšlenkami.

Rozlišujte mezi tím, co cítíte, a tím, co si myslíte, že jste.

Rozlišujte mezi tím, co cítíte, a tím, jak si myslíte, že na vás druzí reagují nebo jak se k vám chovají.

Lidé nejsou zneklidňováni věcmi, nýbrž svými vlastními názory o věcech.

To co druzí dělají, může být podnětem našich pocitů, ne však jejich příčinou. Máme čtyři možnosti, jak přijmout negativní zprávu:

1.   Obvinit sebe
2.   Vinit druhé
3.   Uvědomit si vlastní pocity a potřeby
4.   Uvědomit si pocity a potřeby druhých

Rozlišujte mezi dáváním ze srdce a dáváním motivovaným pocitem viny.

Když nebudete přikládat význam svým potřebám asi to nebude dělat ani naše okolí.

Z emočního otroctví k emočnímu osvobození:

• Stádium 1: Myslíme si, že máme odpovědnost za pocity druhých lidí.
• Stádium 2: Jsme rozzlobení, už nechceme být odpovědní za pocity druhých 
•  Stádium 3: Přijímáme odpovědnost za své záměry a činy

Prosby formulujeme positivně.

Když požádáme jasným, pozitivním, konkrétním způsobem, bude zřejmé, co si skutečně přejeme.

Když mluvíme neurčitě, přispívá to k vnitřnímu zmatku.

Odměna, kterou dostáváme za to,  že jsme „hodní“, je naše deprese.

Prosba, kterou nedoprovází vysvětlení pocitů a potřeb mluvčího, může vypadat jako příkaz.

Čím jasnější představu máme o tom, co chceme, tím pravděpodobněji toho dosáhneme.

Když otevřeně řekneme svůj názor, chceme často vědět,

• a)       co posluchač cítí;
• b)      co si posluchač myslí
• c)       zda by byl posluchač ochoten udělat určitou věc

Když se někdo domnívá, že mu dáváme rozkazy, buď se podřídí nebo se vzbouří. Jak poznat, zda jde o rozkaz nebo o prosbu? Pokud mluvčí později kritizuje, obviňuje nebo odsuzuje, šlo o rozkaz. Když mluvčí později projeví empatii k potřebám svého partnera, jde o prosbu.

Naším cílem je vztah založený na upřímnosti a empatii.

Empatie: vyprázdnění mysli a naslouchání celou bytostí.

Než poskytnete radu nebo ujištění, zeptejte se.

Intelektuální podoba porozumění brání empatii.

Ať druzí říkají cokoli, nasloucháme jen tomu co:

• a)       pozorují
• b)      cítí
• c)       potřebují
• d)      co žádají

Naslouchejte raději tomu, co lidé potřebují než tomu, co si o vás myslí.

Když se na něco ptáte, vyjádřete nejdřív své vlastní pocity a potřeby.

Poskytněte zpětnou vazbu výrokům, které jsou emočně nabité.

Parafrázujte jen tehdy když to přispívá k hlubšímu vcítění a porozumění.

Za zastrašujícími výroky se skrývají lidé, kteří nás vyzývají, abychom naplili jejich potřeby. Z nepříjemného sdělení se stává příležitost obohatit něčí život.

Parafrázování šetří čas.

Když zůstaneme empatičtí, umožníme druhým, aby se dotkli hlubších vrstev vašeho nitra.

Dozvídáme se, že se mluvčímu dostalo dostatek empatie, když

• a)       cítíme úbytek napětí
• b)      se zastaví proud slov

K tomu, abychom mohli empatii dávat, potřebujeme ji sami dostávat.

Empatie nám umožňuje „začít vnímat(svůj) svět novým způsobem a jít dál.“

Poskytnout empatii těm, kteří se dají mít víc síly, vyšší postavení nebo větší možnosti, je obtížnější.

Čím více se nám podaří empaticky vcítit do druhých lidí, tím bezpečněji se cítíme.

Místo abyste rozčilenému člověku metli do tváře „ale“, empaticky se vciťte.

Když nasloucháme, jaké mají pocity a co potřebují, přestáváme v nich vidět monstra.

Když se empaticky vcítíme do něčího „ne“, nebudeme si to brát osobně.

Když chcete, aby se do hovoru vrátil život, přerušte ho tím, že se empaticky vcítíte.

Čím je znuděný ten, kdo poslouchá, tím je znuděný i ten, kdo mluví.

Lidé bývají raději, když je přerušíme, než když předstíráme, že je posloucháme.

Empaticky se vciťte do ticha tak, že budete naslouchat pocitům a potřebám, které se za ním skrývají.

Empatie se skrývá v naší schopnosti být plně přítomni.

Nejdůležitější uplatnění nenásilné komunikace možná spočívá v rozvinutí empatie k sobě samým.

Nenásilná komunikace nám pomáhá hodnotit se způsobem, který podněcuje růst, a ne nenávist k sobě.

Lítost v nenásilné komunikaci: uvědomujeme si pocity a nenaplněné potřeby vyvolané činy, které nás mrzí.

Jsme k sobě empatičtí, pokud dokážeme obejmout všechny části své osobnosti a rozeznat, jaké hodnoty každá z nich má a co každá z nich potřebuje.

Pokaždé, když se pro něco rozhodnete, uvědomte si, jakou potřebu tím uspokojujete.

Nejnebezpečnější ze všech způsobů jednání může být to, které spočívá v plnění úkolů, protože „se od nás předpokládají“.

Nikdy nemáme vztek kvůli tomu, co jiní lidé řeknou nebo udělají.

Příčina vzteku tkví v našem myšlení – v myšlenkách, které obviňují a soudí.

Když posuzujeme druhé, přispíváme k násilí. Používejte vztek jako poplašné znamení.

Vztek nakládá s naší energií tak, že ji směřuje k trestání lidí.

Když si uvědomíme, co potřebujeme, vztek uvolní cestu pocitům , které pomáhají životu.

Násilí vyhází z přesvědčení, že naši bolest způsobili druzí, a proto zaslouží být potrestáni.

Odsuzování lidí přispívá k tomu, že se „proroctví samo naplní“.

Postup, jak vyjádřit vztek:

1.  Zastavíme se, Dýcháme.
2.  Uvědomíme si své posuzující myšlenky
3.  Zjistíme, co potřebujeme.
4.  Vyjádříme své pocity a nenaplněné potřeby

Čím lépe budeme naslouchat my jim, tím lépe uslyší oni nás.

Když vyslechneme, jak se  druhý člověk cítí a co potřebuje, uvědomíme si svou společnou lidskost.

Potřebujeme, aby druhý člověk naše trápení skutečně slyšel.

Když si lidé myslí, že udělali chybu, naše trápení neslyší.

Naučte se za každým soudem nacházet nenaplněnou potřebu.

Strach z tělesných trestů dítěti znemožňuje vnímat vcítění, které za příkazy rodičů stojí.

Trestem je také označení na základě posuzování nebo odepírání privilegií.

Strach z trestu zmenšuje sebevědomí a narušuje dobrou vůli.

Můžeme se osvobodit od naučeného způsobu myšlení.

Když budeme naslouchat svým pocitům a potřebám a dokážeme si poskytnout empatii, zbavíme se pocitů deprese.

Raději než na to, co bylo špatně, se soustřeďme na to, co chceme udělat.

Zmírněme stres tím, že se zaměříme na vlastní pocity a potřeby.

Zmírněme stres tím, že se empaticky vcítíme do druhých lidí.

Komplimenty často představují posuzování druhých, i když pozitivní.

Vyjadřuj ocenění jen s čistým úmyslem společně prožít radost, a ne proto, abys manipuloval.

Jak vyjádřit „děkuji“ v nenásilné komunikaci: Toto jsi udělal; toto cítím;  toto je má potřeba, která byla naplněna“.

Přijímejte ocenění bez pocitů povýšení nebo falešné skromnosti.

Všímáme si většinou víc toho, co je špatně než toho, co je správně.

Natural giving

Mizení a únosy ministerstva školství mimozemštany

Hypotetická situace. K planetě Zemi přiletěli mimozemštani s velkou lodí. Ze všeho co mohli udělat, si vybrali jednu jedinou věc. České ministerstvo školství (ČŠI taky) a unesli všechny jejich úředníky a budovu na jejich planetu, protože dělali moc skvělou práci. Každý další pokus vlády určit nové úředníky by vedl k tomu, že by přiletěla malá lod a unesla nové úředníky.
České školství by pak bylo bez centrály a bez státních financí (nepočítám ani vliv obcí, kraju, bezpečnostních složek atd..).
Zůstaly by jen školní movité a nemovité věci, děti a učitelé, bez státních (nedobrovolných) financí.

Co je vidět v krátkém období.

Světová a česká média by byla naprosto překvapená, zděšená, byly by různé analýzy, komentáře, to si dokážete představit.
Budu se věnovat tomu, co by se stalo se vzděláváním a zamíchám tam trochu politiky. Nastala by logicky panika.
Učitelé by nedostávali plat od státu, takže by jich spousta odešla, v médiích by bylo spoustu emotivních komentářů, že děti nemá kdo učit.
Většina děti by nechodila do školy,but se strachu, že je nikdo nenaučí nebo by prostě něchtěly, nikdo by to nevymáhal, mediální kolotoč zděšených analýz pokračuje.
Facebookové komentáře by byly naprosté peklo,např.CO BUDEME DĚLAT, MOJE DÍTĚ BUDE NEGRAMOTNÉ, NEVÍM KAM POSLAT SVOJE DĚTI .
Školy by nejspíše zůstaly téměř prázdné, ve školách s nedostatkem učitelů by vznikalo spousta nehod a nedopatření, která by média okamžitě odsoudila.

Co není vidět v krátkém období

Zůstali by pouze ti skalní učitelé  bez finančních problémů a s podporou své rodiny. Neměli by ředitele, nemuseli by se řídit RVP.
Školní docházka by se stala nepovinou.
Některé děti by chodit do školy mohly, protože mají učitele, kterého mají rády a ten to nezabalil.
Některé školu vyloženě nemají rády a seděly by doma nebo by přišly z donucení rodičů.
Jiné děti by chtěly do školy, protože mají rády spolužáky a nemají co dělat, ale neměl by je kdo učit.
Ve třídách  a na chodbách by bylo hodně dětí z různých ročníků, protože by jim to nikdo nezakazoval a jiná možnost (kvůli nedostatku učitelů) by nebyla.
Učitel by se musel radikálně přizpůsobit, pravděpodobně by nechal děti dělat, co chtějí a upustil by od přímého výkladu látky.
Na facebooku by začaly vznikat skupiny, které by si vyměnovali informace, který učitel učí a který ne. Neziskové organizace by začaly pomáhat školám s koordinací dobrovolníků na hlídání a učení dětí.
Rodiče, jejichž děti chtějí být doma, kteří musí do práce (vlastně i ti co nemusejí) a jsou ochotni riskovat, mohou děti svěřit komukoli, kdo se jim líbí, aby alespoň hlídali jejich děti.Často by se rekrutovali z řad širší rodiny a známých. Začaly by vznikat ve větší míře neregulované dětské skupiny (i pro větší děti třeba).
Naopak rodiče, kteří nechtějí riskovat a mohou si to dovolit, začínají platit kvalifikovaného učitele, kteří zbyli, aby jejich děti hlídal a učil.

Co je vidět v dlouhém období.

Média si všimly, že je na tom něco vlastně dobře. Mimozemštani dělají jen jednu věc a nezabíjejí lidi. Úředníky by již nikdo nejmenoval, protože by bylo jasné že budou unešení. Dost lidí by ovšem chtělo vidět jak žijí mimozemštané. Objeví se politik, který navrhuje, aby jim to za poměrně vysokou částku bylo umožněno. Probíhá vášnivá celospolečenská debata o tom co bychom měli dělat. U jílkové, u stolečků se sejdou pravicoví konzervativci argumentující svobodou volby a příspěvkem do státního rozpočtu. Na druhé straně, levicoví aktivisté, argumentující tím, že člověk se nemůže vyčístlit na peníze a stát by je měl spíše ochraňovat. Politik slíbí, že vybrané peníze půjdou především k těm nejpotřebnějším a ve volbách vítězí.

Maturita by nebyla nikým certifikována a potvrzována, spousta dětí nemá ani tu maturitu, znělo by.
Veřejnost by si všímala především tragických případů.
Objevovaly by se titulky následujícího typu. Děti jsou zavření u svých počítačů a jen si hrají! Některé zanedbané děti neumí v 10 letech číst ani počítat! Do dětských skupin lákal, pod záminkou hlídání a učení, pedofil! Děti se zranily v opuštěné továrně! Nikdo neví, co děti doopravdy umí! Děti rituálně pálí učebnice! (dobře to je možná moc) A mnohé další...
Upřímně by to bylo doopravdy emotivní, bez ironie. Shoda by panovala na tom, že mimozemštané jsou mimořádně krutí.
Ze skupin učitelů, kteří zůstali, by vznikly soukromé školy, které by vybíraly dle mnohých nekřestansky vysoké školné. Plat učitele by nebyl tabulkový, učit by mohl kdo chtěl. Nebylo by kam poslat žádost o založení školy.Školy by mohly být prakticky z čehokoli, stodoly, staré výrobní haly, ve strašných podmínkách. Vznikaly  by i takové školy a skupiny, kde by učili (nebo spíš neučili) naprostí diletanti za minimální mzdu.
Prostě pamlsky pro média.

Co není vidět v dlouhém období.

Ekonomická pravidla platí, slovy klasika "i kdyby tady spadli martani". V této situaci mouhou nastat skutečně miliony možností a případů závisejících na svobodných rozhodutích jednotlivých učastníků. Pokusím se alespoň část generalizovat.

Ekonomie je věda zabývající se jednáním lídí a jejich zacházením s omezenými zdroji.

Politik si velmi "chytře" uvědomil, že mu vlastně spadl z nebe takový "lepší",velmi nehumální, zlatý důl. Náklady na vytěžení je vytištění smlouvy, že jedinec bude pracovat na ministerstvu školství a podpis účastnika.  Mimozemštané jsou obyvkle velmi rychlí a  po podpisu jedince ihned unášejí.Pro stát  jako takový, je objevení zdánlivě neomezeneho zdroje určitě výhra. Pro podnikavý lid ovšem znamená víc potíží než užitku. Stát dostane okamžitou injekci v podobě platby od nadšeného dobrodruha, příjde ovšem o potencionál práce, který by daný člověk mohl vykonat.Vysvětlení důsledků tohoto jednání je ovšem nad rámec tohoto textu.

V procesu vzdělávání v krátkém období chybí lidé, v dlouhém začnou přicházet.
Chybí také záruky kvality škol a žáků, v dlouhém období opět začnou vznikat.

Jsou jedinci, kteří si všimnou, že je málo učitelů, kteří zůstali a mají opravdu královský plat, začnou přemýšlet o tom, jakým způsobem dosáhnou takového platu.
Budou takoví, kteří se budou snažit přesvědčit okolí, že jsou špičkovými učiteli, přitom mohou být mizernými,
to jací doopravdy jsou a jak budou ohodnocení rozhodou účastníci vzdělávacího procesu, především stávající učitelé a děti.
Jsou jedinci, kteří jsou vyřazení svým nevhodným chováním vůči dětem.

Jsou rodiny, které si nemohou dovolit kvalitní učitele, chtějí alespoň někoho dobrého a jsou ochotni zaplatit jen tolik, aby je neučil naprostý diletant.
Jsou rodiny, které si nemohou dovolit, aby je učil alespoň ten diletant a navic nechtějí děti svěřit někomu, komu nemohou zaplatit,
protože vědí, že když ten člověk nic nechce v podobě financí, musí mít jiné důvody a intuice radí, že ty důvody musí být spíše nekalé (ale mohou být i altruistické). Nechají děti prostě žít jen tak.
Jsou rodiny, které přispívají na chod nově vniklých i transformovaných škol.

Jsou jedinci, kteří si všimnou, že nikdo nemá žádný "papír" na to co doopravdy umí a neumí, čím je a čím není.
Školy jsou si vědomy toho, že široké okolí neví, co své žáky naučí, jsou ochotny za garanci kvality zaplatit.
Potencionální zaměstnavatelé naopak netuší, z které školy vychází vhodní zaměstanci pro jejich podnikání, jsou ochotni zaplatit za ověření kvality.
Rodiče a školy netuší, jak bude učit nebo hlídat určitý člověk jejich děti. Chtějí mít nějaké záruky.
Kandidát na učitele může mít různé vlastnosti a shopnosti, chce zvýšit svůj plat a potřebuje ověření své kvality, za které je ochoten platit.
Spontálně tak vnikají certifikační autority, pro každou situaci jiné.

Malý příklad. Takovým kontroverzním certifikátem by mohlo být ověření, že člověk není "agresivní predátor vůči dětem". To, že takový certifikát v současnosti neexistuje už o něčem vypovídá, dejme tomu, že by vznikly firmy, které by ve společnosti bez ověřené kvality učitelů zkusily něco takového prodávat. Poptáván by byl především nekvalifikovanými jedinci, kteří by chtěli učit děti z méně majetných (nebo s menší prioritou vůči dětem) rodin.Ve společnosti je podíl takových agresorů nízký a starost o děti velká.
Když si koupím levnější certifikát riskuji, že firma, která ověřuje (pravděpodobně nějakými psychotesty) kandidáty do toho nedává dostatek prostředků a když sítem ověřování pronikne jen jediný agresor, který něco udělá, vzniká obrovský skandál. Cena i hodnota stávajícíh certifikátu klesá na nulu. V ceně je zahrnuto neuvěřitelné množtví informací, ale nebudu to rozebírat více tady.
Když si koupím dražší certifikát mám opravdu velkou jistotu, že firma používá ty nejmodernější metody na identifikaci těchto agresorů.
Ze strany potencionálního učitele záleží jen na něm jestli si chce koupit dražší nebo levnější, může koupit i oba pro jistotu.
Když se prokáže dražším, jeho plat stoupá. Když levnějším, nemusí být plat tak vysoký, ale zase bude dostupnější pro chudé rodiny.
Levný certifikát nemusí být tak spolehlivý, přesto rodina, tím že si ho koupí nebo nekoupí (majitele certifikátu) vyjadřuje, co je pro ni důležité.
Už tento jeden certifikát dává těm nejchudším, nějaké, byt třeba slabší, záruky. Slabší i proto, že takoví "agresoři" často pochází z okruhu širší rodiny a vyžadovat  po nich tento certifikát je hloupé.


Jsou jedinci, kteří vidí, že některé rodiny nemají tolik prostředků pro vzdělání svých dětí a není to pro tyto rodiny ani priorita.
Tito jedinci ovšem  mají rádi všechny děti, a vidí že tu jsou i ostatní lidé, kteří by učili i zadarmo pokud budou alespoň trochu spolehliví. Zaplatí jim třeba certifiká k tomu, že nejsou "agresoři".

Jsou zaznamenány snahy elitních učitelů s královským platem o vytvoření jakýchsi pravidel pro vstup do učitelské profese,"cech" za zachování jejich platů. A skutečně skupina učitelů stanovuje certifikační bariéry pro vstup nových učitelů. Některé školy pravidla přijmou jiné ne, není kdo by jim určoval co mají dělat...ty co jej příjmou nechávají školné na relativně vysoké úrovni, vědomi si kvality svých drahých učitelů.
Ty co jej nepříjmou si mohou dovolit přijímat učitele podle stále nesvazujících podmínek. Školy nacházejí podobně šikovné jedince, kteří nesplňují některé podmínky stanovených bariér certifikace, nejsou pro školu tak drazí, protože logicky pracně zaplacené certifikáty nemají, školné může jít dolů.
Jeden z možných scénářů: Ukáže se, že žáci vyučování "horšími" necertifikovanými učiteli, jsou schopni dosáhnou naprosto stejného výstupního certifikátu jako žáci vyučování elitními učiteli.  Výstupní certifikát vydává renomovaná firma, které záleží na její pověsti, záleží jí i na tom, aby jej obdržely skutečně kvalitní školy. Nakonec skupina elitních učitelů pod mediálním a ekonomickým nátlakem svazující podmínky ruší...

Na trhu s výstupními certifikáty se pohybuje i firma C**V,  která měla shodou okolností vynikající startovní podmínky (byla pod ochranou ministerstva, ted si na provoz musí vydělat), o její certifikáty byl  ze strany škol ze začátku  velký zájem, v pevné víře ve své monopolní postavení, držela cenu ceritikátu podle jejich názoru na "přiměřené výši". Na straně zaměstavatelů je o držitele  jejich certifikátu stále menší zájem, protože je pro ně příliš rozšířený a inflační. Firma  C**V si toho všimla a začala parametry certifikátu upravovat, aby nepřišla o zákazníky tedy školy. Zkráceně toho nabídla "více" za méně peněz. Některé firmy poupravily svůj názor a opět začaly brát certifikát vážně, pro jiné byl stále nespolehlivý.

Určití jedinci  a školy si všimli, že metodika, kterou firma C**V  využívá je poměrně jednoduchá, prostě studentům hodí jeden test a ještě za to chtějí  ranec peněz. Navíc si všimli, že je stále velká poptávka určitých firem pro určity obecný standart kvality.

Jelikož nebyl nikdo kdo by jim v tom zabránil, tito vyzyvatelé založili firmu MATRIX. Jejich certifikát neobsahoval žádný test a používal naprosto jiné metodiky hodnocení studentů. Počítal s průběžným hodnocením, osobními konzultacemi, aktivitami mimo školu, zpětnou vazbu od reálných firem a dalšími vychytávkami. Pokud byste tento cerifikát chtěli získat nemuseli byste chodit dokonce do žádné školy.

Poté provedli ekonomickou kalkulaci, na jedné straně  vyhodnotili signály od firem, na straně druhé vyhodnotili signály od dětí, rodičů a škol. Cena certifikátu jim vyšla dokonce o něco málo nižší než certifikát C**V, podle výpočtů by měli dosahovat provozního zisku. Hrdě jej začali nabízet potencionálním zákazníkům...

Majitel firmy musí zavřít továrnu halu (protože ho někdo napráskal na stavební úřad za nezákonné úpravy), rozhodne se ji nabídnou zdarma jako útočiště pro všechny děti v okolí. Děti jsou nadšeny z opuštěných přístrojů a všech těch "hraček" které továrna nabízí, i když můžou být nebezpečné. Potřebují, aby jim někdo ukázal jak se v tomto prostředí pohybovat. Nakonec se najde dobrovolník, dospělý bratr menšího kluka, který by děti pouze hlídal. S postupem času starší děti učí mladší, jak se v prostředí pohybovat. Mladší děti vzbuzují pečovatelský instinkt u starších. Děti si za pomoci majitele firmy a dobrovolníka přetvořily továrnu v opravdu útulné místo. Dobrovolník vypráví o místu, které vytvořili, brzy se přidávají další dospělí. Majitel firmy se rozhodne darovat nějaké knížky, počítače, tablety a další vybavení. Mladší děti neumí číst, takže knížky neužijí a hrají si hry  na tabletu. Starší děti se vrhnou k  počítačům a zkoušejí různé hry. Jeden si staví v Minecraftu, další si píše s kamarády v online hře, další propadne složité druhoválečné strategii.
Ojediněle se stane, že  se starší dítě, na malou chvíli, začte do knížky. Zvědavost některých menších dětí, které mají většinu času oči v tabletu je přemůže a přemluví odvážného čtenáře aby jim začal předčítat. Děti rostou a desetiletý kluk, který umí jen trochu číst, si chce psát s kamarády v online hře, naštve se, že neumí některá písmenka a nebojí se sáhnout po knížce pro 6-ti leté, nikdo se mu za to nesměje, protože všichni tím prošli nebo teprve budou procházet.
Mezi dětmi, zejména nejmenšími, dochází často ke sporům, dospělí dobrovolníci vědí, že spory se nejlépe řeší domluvou a společně. Každý člen komunity od nejmenších po největší má jeden hlas.Často k soudům nedochází, protože malé děti jsou většími usměrňovány.
Velká událost je, když majitel firmy, koupí docela kvalitní mikroskop. Mezi dětmi je jedno starší, které o tom neustále mluví a těší se, kdy už mikroskop přijde, ostatní mu rádi přenechají rozbalování krabice. Venku utrhnou trávu a stojí frontu od nejstarších po nejmladší na to, aby se mohli podívat na to, jak vypadá v detailech. Jedna holka mezitím v povzdálí znuděně brouzdá instagramem a napadne ji, že by možná mohla být influencer...
Spontálně tak vznikla svobodná charitativní škola...

Mohl bych pokračovat...

Co je vidět v ještě delším období

Svět si zvyknul. EU začala regulovat množství lidí, kteří mohou být za úplatu unešení.USA dochází , že ČR má opravdu mocný nástroj, jákékoli pokusy  o sestřelení lodí ovšem končí neuspěšně. USA podepisuje s ČR smlouvu o tom, že se zbavíme jejich vězňů odsouzených na doživotí.

Vyrostla generace dětí, které prošly tímto údajným peklem. Starší ji říkají ztracená generace.
Statistiky gramotnosti překvapivě ukazují, že procento negramotných lidí se téměř nezměnilo.
Když se zeptáte ztracené generace na dětství dostanete množstí odpovědí, velmi různorodých a unikátních odpovědí.
Tisíce smutných i veselých příběhů, každý jiný.
V anketě, jestli se chtějí vrátit do období dětství a her pravidelně určité procento lidí odpovídá, že ano.
Rozdíly v procentech odpovědí mezi ztracenou generací a jinými jsou minimální. Všichni jsou si vědomi odpovědnosti.
S jediným rozdílem. Ztracená generace odpovídá, že s hraním nikdy nepřestala.
Později se této generaci začné přezdívat první doopravdy kreativní generace...

Co není vidět v ještě delším období.

Strategie ministerstva školství 2030+.

Poznámka:

Čerpal jsem ze základů ekonomie a z knih Svoboda učení a Summerhill.

Proč mají státní školy k dispozici více veřejných financí než školy soukromé a proč je to špatně.

Na začátku si ujasníme pár faktů, státní školy nejsou zadarmo, platíme je všichni z daní.
Soukromé školy jsou většinou "alternativního" typu, což je zavádějící označení, protože nejsou v pravém slova smyslu alternativní, jako spíše prostě využívajíci jiný model(lepší, horší, záleží na jednotlivci) než státní školy.
Nemusí to být pravidlem, takže nezaměňovat.
Můžete mít soukromou školu naprosto stejného typu (známkování,zvonění, autorita učitele,učební plán,atd...) jako státní, otázka je jaký to má smysl.
Státní školy využívají jen jeden model, kterému se říká "pruská kadetka", už to nelze brát doslovně, ale princip je stále stejný. Modelů a přístupů k učení, jako takovému, jsou desítky.
Rodiče, když se rozhodnou pro jiné řešení, než státní školu, hledají především přidanou hodnotu ve vzdělání dítěte, což nás dostává k tomu, že když chci něco navíc, musím za to zaplatit.
Soukromé školy tedy žijou i ze školného. Upozorňuji na častý blud, který říká, že soukromé školství je pro všechny dražší než to státní. Z hlediska jednotlivce ano, ale to je dobrovolné a navíc kvůli daním platí školu 2x.
V podstatě mi jde o ten balík, který musí platit všichni (daně) a měl by se rozdělit pokud možno "spravedlivě".
Tolik fakta.

V tomto článku je zmíněn celkový postoj ministerstva:
"Prioritou ministerstva školství je kvalitní, silná a dostupná síť veřejných škol. Soukromé a církevní školy jsou dobrým doplňkem.U všech typů škol je ale pro nás vždy na prvním místě kvalita."

Oblíbená je fráze "kvalitní školy a rovný přístup všem", na tom se přece shodneme ne?
Vezměme si tu kvalitu, intuitivně nás napadne, kdo asi tu "kvalitu" hodnotí? Podle jakých kritérií? Co je kvalitní škola a co ne? Jak funguje zpětná vazba? Neměli by o tom co je kvalitní škola rozhodovat především děti a jejich rodiče?
Soukromé i státní školy samozřejmě hodnotí (podle jími vymyšlených kriterií) úředníci na ministerstvu, popřípadě Česká školní inpekce (ČŠI).

Přiznávám, že do těch normativů ještě nemám takový vhled,v podstatě je to směsice různých výpočtů a koeficientů pro pobavení úředníků k zajištění "spravedlivého financování",počítám že záleží na oboru, typu školy atd.., jako by nestačilo říct, každa státní i soukromá škola dostane stejné množství X financí na žáka bez vyjímky (stejně by se asi  muselo rozdělit, na základní, střední a vysoké školsví, lepší by možná bylo stupňovat částku podle věku žáka, čím starší tím více specializovaných nástrojů pro učení potřebuje), bylo by to jednodušší, ale to by zas bylo méně byrokracie, což je nepřípustné.
Státní školy (pouze jeden model vzdělávání) dostane vždy 100% normativu na žáka. Bez diskuze.
Soukromé dostanou vždy jen 60% (odkaz na starý článek, asi už to upravili, ale vsadím se, že je to ještě více komplikované, aby se zakryla podstata), mohou dostat i 100%, ale tam je zásadní problém, že příjde ČŠI a schvaluje jestli "učí dobře". WTF?
Vlastně tím  ministerstvo tvrdí, že ostatní přístupy jsou méněcené a měli bychom si na ně dávat pozor.
Rodiče dorovnají rozdíl + zaplatí školné, dávají tím najevo, že škole věří, stát přijde a klepne je přes prsty.
Soukromé školy navíc musí splňovat spoustu podmínek a norem (jsou tak regulovány, že prakticky nemohou vykazovat zisk, mají parametry téměr jako veřejné školy a liší se z mého pohledu v drobnostech), stejně jako státní školy, v konečném důsledku se tak nemohou více odlišit od státní školy a nabídnout úplně radikálně odlišné typy vdělávání.
Kladením dalších a dalších podmínek, pod záminkou "monopolu na určení kvality", ministerstvo zabraňuje vzniku a provozu "nízkorozpočtových škol" , které by si mohly dovolit i děti ze sociálně slabších rodin. Záměrně zároveň neříkám nekvalitních, protože o tom zda tam  dítě doopravdy půjde záleží jen na něm a rodičích a kvalita je navíc subjektivní.

K té rovnosti, rovnostářství jako socialistický koncept se historicky ukázal jako značně nespolehlivý. Navíc fráze typu "stejná startovní čára pro všechny" jsou z podstaty nesmysl.
Každé dítě je naprosto jedinečné, dalo by se říci, že má tisíce "parametrů". Máte dvě odlišné děti jedno má 150 cm, druhé 130cm, jak dosáhnout rovnosti? "Zvětšit" malé nebo "zmenšit" velké?
Větší má třeba dobré předpoklady k basketbalu, menší třeba k počtům, srovnat kdo je na tom, směrem k vzdělávacím procesům, lépe či hůře je nemožné. Každé dítě je prakticky samo o sobě vlastní startovní čarou. 

Trochu jsem si naběhl na vidle, když navrhuji "rovné financování" na žáka, jde o to, zejména u základních škol, že nikdy nevíte, který přístup(model) ke vzdělávání je pro jednotlivce lepší a jaký konečný vliv bude mít. Na začátku ani nevíte z kterého dítěte bude doktor a z kterého úředník a nedokážete určit, který model umí připravit žáka lépe na určitou profesi (pouze odhadnout). To, že se to někteří snaží  nějakým zázračným způsobem zjistit (zmiňují např. vliv socioekonomického zázemí) a potom zajistit sociálním inženýrstvím "spravedlnost" na tom nic nemění. 

Z celospolečenského pohledu je obhájit vyrovnání financí trochu složitější, v již odkazovaném článku se píše: Soukromé nutně neznamená lepší a veřejné každému stejně. Důležité je především svobodné. Celé se to točí kolem  dogmat. Pár příkladů. Vynucený monopol státu na určení kvality,  např.  že vdělávání musí mít nějaké standartizované vstupy (zápis) výstupy (maturita) a "meziprodukty" potom při tvorbě RVP vnikají nesmiřitelné spory., což je logické vyústění. Nechme to na každém rodiči, žákovi a škole, nemontujme se do toho (alespoň snižovat obsah povinného společného RVP na minimum). Dalším příkladem je nutnost věkové segregace. Častým protiargumentem je, že by z toho profitovaly jen "liberální střední vrstvy". Trdím, pokud by stoupla rozmanitost škol (v různých aspektech) profitovali by z toho všichni a nevznikaly by paraelní systémy ani homogení skupiny dětí. S tím souvisí nutnost povolovat jiné modely vzdělávání, pro "nenadané"(příčí se mi vůbec takto dítě nazvat) chudé děti by mohly vniknout charitativní školy, nadané chudé děti by pak klidně mohly studovat i na prestižních soukromých školách na základě stipendií. 

Dítě ke svému rozvoji zdaleka nepotřebuje tolik, jak si mnozí dospělí myslí. Stačí jim prostor, podněty z okolí a ostatní (starší, mladší) děti, pokud nejsou do něčeho nuceny jsou metodou hry schopni zázraků. Učily se tak tísíce let, posledních pár stovek let je spíše histrorickou anomálií.

Položme si tedy otázky. Je dnešní model státního (základního) školství nadřazený jiným modelům? Proč, ano? Je legitimní jej nutit všem?
Je nadřazen? Samozřejmě, že z podstaty není nadřazený.
V praktickém fungování a způsobu financování z pohledu ministerstva ovšem nadřazen je. Neříkám, že udržovat a podporovat ve 21. století 200 let starý systém vytvořený pro naprosto odlišné účely je špatně. Ovšem zvýhodňovat ho, je čiré diletanství. Pluralita a svobodný přístup ke vzdělání je nutný a poptávka po těchto věcech bude stoupat.

Lidé, kteří svoje děti posílají do soukromých škol platí 2x, jednou na daních a jednou na školném. Politicky prosadit rovné financování je hodně ambiciózní, schůdnější cesta by byla alespoň odstranit to dvojí placení, tedy poskytnou  slevy na dani těm rodičům, kteří posílají děti do soukromých škol. Školní docházka je povinná, možnost aby si každý, bez ekonomických "nespravedlností", vybral jaký model použije pro vlastní děti považuji za klíčovou a potřebnou pro zdravě fungující společnost.

BITCOIN

 Vypůjčím si frázi z bitcoinového kanálu:

"Největší problém Bitcoinu je, že nejde jednoduše vysvětlit."

Když vám to ale všechno docvakne, je to nádherný pocit. Ta ambice bitcoinu je naprosto neuvěřitelná. Nicméně poskytnu vám pár odkazů, abyste se mohli vzdělávat, protože to je mnohdy důležitější než cena.

Tady celý playlist úvod do bitcoinu:

https://www.youtube.com/playlist?list=PLiD1OrtvRy70RQ8k5HH0E3vHQPpEIJJhZ

 Na Alze taky vychází super články:

https://www.alza.cz/bitcoin-odluka-penez-a-statu

A Andreas Antonopoulos:

My educational web:

www.todayvalueofmoney.com

 

Hra lodě v C#

Jednoduchá hra lodě v C#,  se třemi třídami lodě, hrací_deska a  hra 

Ke stažení zde.
Hádej 5x polohu lodě.

Rozšiřte rozsah Wi-Fi pomocí starého routeru

Potřebujete mít stejnou Wi-fi (stejné SSID) v domě a nestačí vám dosah jednoho Wi-fi routeru? Pokud nechcete investovat do nového zařízení (AP, router), využijte, pokud máte, starý router (na nový přístupový bod se dá tento postup aplikovat podobně).

Budeme potřebovat:

• Router (starý) s Wi-fi(n) podporou 
• Ethernetový kabel(5e) s RJ-45 koncovkami, nekřížený

1. Zaznamenat si nastavení hlavního routeru

 Spustíme příkazový řádek Windows (hledat cmd), a napíšeme  ipconfig/all, hledáme adaptér sítě Ethernet a hledáme ip adresu Výchozí brány (default gateway), v mém případě 10.0.0.138

Vložíme nalezenou adresu do prohlížeče, bude to chtít heslo (nejspíše admin/admin). Každý výrobce routeru má odlišné menu, každopádně by neměl být problém najít  nastavení Wi-Fi a v něm si poznamenat SSID, typ wifi  sítě (n/g..) a nastavení bezpečnosti (WPA-2). Pokud je wifi-aktuálně spuštěná, lze to jednoduše zjisti najetím na ukazatel síly wi-fi signálu (po rozkliknutí).

2. Nastavení druhého (starého) routeru

Nejprve router resetujte do továrního nastavení (zpravidla držení  reset cca 10s).  Odpojte počítač od Internetu a spojte ho s ethernetovým kabelem (RJ45) se starým zapnutým  routrem. Do prohlížeče  napište adresu 192.168.1.1, je to pravděpodobně výchozí adresa na routeru.

Opět by mělo nastat přihlášení (admin/admin). Najděte něco jako "advataced wi-fi settings", a doplňte SSID a zabezpečení stejné jako máte poznamenáno (viz. výše) u nového routeru. 

Je důležité vypnout na na tomto starém router DHCP a občas iNAT, hledejte v menu a nastavte na disabled.

Posledním krokem zde, bude nastavení fixní IP adresy, může to být jakákoli volná  adresa!, např. pokud máte hlavní router pod 192.168.30.1 můžete nastavit tento jako 192.168.30.2.

 3. Spojení Obou Routerů pomocí ethernetového kabelu

Povětšinou mají routery 1+4 porty, nový router by měl být připojen WANem k internetu. 

Routery jednoduše propojte mezi volným LAN porty (klidně i 20-30 metrů mezi), u starého routeru budou fungovat s připojením na Internet i ostatní volné porty (funkce "switche", kabel je rychlejší než wi-fi). Pokud  jsou oba routery 1Gb/s bude rychlost 1Gb/s., pokud je jeden 100Mb/s tak  bude přenos pomalejší,

Článek byl silně inspirován zdrojem:

 http://www.labnol.org/software/add-router-to-wireless-network/19716/

 

Hodnocení třetího semestru VUT FP , Manažerská informatika, 2011-2014

Zdravím, omlouvám se, ale nějak se mi to nechtělo psát, pořád jsem to odkládal přez prázdniny :-). Sepsal jsem co si tak pamatuji a jaké jsem měl dojmy.

Třetí semestr

Kryptografie a informační zabezpečenost

 

 Pro mě rozhodně velmi zajímavý předmět. Pan M. ho učí, nejspíše, na všech vysokých školách v Brně. Účast na přednáškách byla jedna z nejvyšších, bez nich se to moc nedalo, v těch slajdech rozhodně není vše. Navíc jsou ty přednášky velmi zajímavé a akční. Testy jsou dva, půl semestrální a semestrální a zadání je pokaždé jiné (každý rok) z velmi široké palety otázek, proto asi pro mnohé nejtěžší předmět. Byly také nějaké projekty, jeden byl rozšifrovat text pomocí frekvenční analýzy (můžete si naprogramovat něco, co vám to vyluští automaticky za bonusové body, můj program), další byl s certifikáty, a ještě jeden na SQL injection atd.…

Dozvíte se něco o historii šifrování, od cézarovy šifry, asymetrická kryptografie, až po moderní šifrovací algoritmy jako DES, AES. Té modernější části je věnována, logicky, větší část. V naší době májí kryptografové navrch před kryptoanalytiky, proto může být komunikace na internetu relativně bezpečná (i když kdoví, co chlapci v NSA mají, že). V historii si předat zprávu tak bezpečně vždy nešlo...

Jinak doporučuji k té historii knihu kódů a šifer (byla i na ulož.to), je skvělá a k těm testům vám taky jistě něco pomůže. Předmět jeden z těch zábavnějších.

Mikroekonomie

 

Mikroekonomie je takový podivný předmět, dělají se prakticky podobné věci jako v makroekonomii. Rozdíl je v tom, že na osách není HDP a cenová hladina, ale Q a P, tedy množství a cena. Přednášky ještě ušly, pan děkan je měl celkem zajímavé. Ovšem ty cvičení (nepovinné) nic moc. Věděli jste, že křivku tržní poptávky můžete vyjádřit třeba vztahem P= -3Q + 50. Proč zrovna 3Q, není to zvláštní? Jak to můžou vědět tak přesně? Vítejte ve světe teoretické matematické ekonomie. Zdůrazňuji teoretické. Zápočtový test se nese v  duchu spočítat tyto příklady. Neříkám, že je to k ničemu. Utvrdil jsem se pouze v tom, že mám radši „kecací“ ekonomy, radši si přečtu blogy Sedláčka než ty Samuelsnovy grafy.

Počítačové Sítě

 

Počítačové sítě mají jen jednu dvouhodinovou přednášku, žádná cvičení (takže žádné konektorování kleštěmi nebo  programování  k síťovým vrstvám). Přednášející je skvělý, umí zaujmou a vypráví to z patra vlastními slovy, je vidět, že tomu rozumí (takže choďte). Dozvíte se něco o architektuře sítí, referenční model ISO/OSI , potom i TCP/IP. Byl také jeden projekt , navrhnout strukturovanou kabeláž a počítačovaou sít v libovolném objektu.(dělal jsem náš dům :-). Zkouška je písemná i ústní je třeba tomu rozumět (ne nahrotit zpaměti, je i zbytečné), jinak vás nepustí dál.

Pravděpodobnostní statistika

 

Tato matematika má především výborná skripta, která se dokonce dají číst, ne jako běžná matematická skripta, dokonce jsou tam i „humorné„ kresby. Doc. K., který je napsal, nás měl na přednášky i na cvičení. Je to takový starší pán, jde na něm vidět, že odučil generace statistiků, kdoví jak dlouho tam ještě zůstane. Pokud budete poctivě plnit úkoly a psát testy naučíte se rozumět pojmům jako náhodná veličina, pravděpodobnost, normální rozdělení, korelace atd., atd. Ještě bych dodal, že hodnotil docela „random“ ty úkoly.

Účetní informatika

 

Tenhle předmět má klasifikovaný zápočet, ne zkoušku. Jeho úkolem je sestavit účetnictví (to co už máte znát) za pomocí Excelu, nevím, některé firmy to asi tak mají ještě. I když už o tom dneska pochybuju.
Na co si je třeba dávat pozor je zaokrouhlování u buněk v Excelu, můžou pak vyjít jiná čisla úplně. Přednášky myslím nejsou jenom cvika.

Základy podnikové ekonomiky

 

                Píšu to v srpnu (ani ne rok zpět) a ani už pořádně nevím, co jsme tam dělali, je to pořád dokola ROI, ROA, ROE…Každopádně jsou dva zápočtové testy(+opravné taky) ten první je lehčí asi, myslím že je to takový na naučení předmět.
Vím, že jsem zkoušku dělal napodruhé, zkouška byla ústní, naučit (klidně nazpaměť) se tak kolem cca 30-40 stránek A4. Musím přiznat, že mi tady chyběla motivace(nějak mi to nešlo do hlavy) trochu, proto zkouška napodruhé.


Poznámka: Zatím třetí semestr, čtvrtý přijde časem snad :-). Každopádně po dvou letech vidím, jak odlišné typy spolužáků na škole jsou. Někteří skoro neví, že chodí do jakési školy, někteří naopak poctivě na všechny přednášky, ale to asi není specifikum jen této fakulty. Co si odnesete záleží spíš na Vás, než komukoli jiném .

Liberální institut a online knihy

V minulosti jsem zde na web umístil pár úryvků s knih A.Smitha. Tyto knihy vydával Liberální institut, mají můj vděk za to, že se vůbec namáhají takovéto knihy překládat. Je to užitečná práce, já bych se k přečtení A.Smitha v originále těžko dostal, takto jsem si je půjčil s fakultní knihovny. Tento institut funguje už od roku 89, a jak z názvu vyplývá, zabývá se podporou myšlenek klasického liberalismu, více na jejich webu.

K čemu se chci dostat tak je to, že vydávají skutečně desítky knih od autorů jako je Mises, Friedman, Milton a další...
Ale nejen to, je zde i pár knih publikovaných online, které jen čekají, až je dychtiví zajemci o studium ekonomie stáhnou do svých počítačů (Kindlů,iPadů.. ). Abych taky podpořil pluralitu názorů, tak Kapitál pana Marxe jsem našel na ulož.to:-)

Woody Allan - Vedlejší přízanky, Šílencův příběh

Na tento  krátký příběh o jednom dilematu,  od Woodyho Allana,  mě přivedl můj bratr. Zdá se mi velmi vtipný, ovšem posudte sami, hlavně třeba pořádný nadhled :-).
 Je z jeho knihy Vedlejší příznaky, ve které lze nalézt i spoustu dalších skvělých povídek. Je i na webu, ale ve strašlivém formátu (šikovní si do Kindlu překopírují).


        Šílenství je stav relativní. Kdo může říct, kdo z nás je skutečně šílený? A tak, i když bloudím Central Parkem v šatech prožraných od molů a v chirurgické masce, vykřikuji revoluční hesla a hystericky se směju, napadá mi ještě dosud, jestli to, co jsem udělal, bylo opravdu tak iracionální. Neboť, drahý čtenáři, já nebyl vždycky tím, komu se lidově říká "newyorský pouliční cvok", a nepostával jsem vždy u popelnic, z nichž plním igelitové pytlíky kousky provázků a uzávěry od lahví. Nikoli, býval jsem kdysi velice úspěšný lékař, bydlel jsem na vznešené Upper East Side, projížděl jsem se po městě v hnědém mercedesu, švihácky oděn do celé palety tvídů od nejproslulejších módních návrhářů. Je těžké uvěřit, že já, doktor Ossip Parkis, kdysi známá tvář na divadelních premiérách, v luxusních restaurantech, v koncertních síních a na tenisových kurtech, kde všude jsem oslňoval ostrovtipem a nebezpečným backhandem, jsem nyní občas spatřen, jak jezdím na kolečkových bruslích po Broadwayi, neoholen, s ruksakem na zádech a v šaškovském kloboučku.

        Dilema, které předcházelo tomuto katastrofálnímu pádu z výšin, bylo prosté. Žil jsem se ženou, na níž mi velmi záleželo a která měla okouzlující a roztomilou osobnost i duši; byla vysoce kulturní, vtipná, takže bylo potěšením trávit s ní čas. Avšak (a za to proklínám osud) sexuálně mě nevzrušovala Ve stejné době jsem každý večer tajně mizel přes celé město na schůzku s fotomodelkou jménem Tiffany Schmeedererová, jejíž úděsná mentální úroveň byla v převráceném poměru k erotickému vyzařování, které dýchalo z každého jejího póru. Nepochybně jste, drahý čtenáři, slyšel výraz "tělo, které bys z postele nevyhodil". Tiffanino tělo bys nejen z postele nevyhodil, ale ani by se nenechalo. Kůže jako satén či snad jako nejjemnější uzený losos z Nového Skotska, lví hříva kaštanových vlasů, dlouhé nohy jako proutky a tělo tak plné křivek, že přejet rukama po kterékoli jeho části bylo jako svézt se na lochnesce. Tím nechci říct, že ta, s níž jsem přebýval, brilantní ba dokonce hluboká Olivě Chomská, byla, co se týče fyziognomie, bez půvabu. Vůbec ne. Ve skutečnosti to byla pohledná žena se všemi příslušnými vlastnostmi okouzlující a vtipné hvězdy společnosti a i v posteli si vedla nanejvýš zručně. Možná to bylo tím, že když na Olivě dopadlo z určitého úhlu světlo, začala nevysvětlitelně připomínat mou tetu Rifku. Ne že by Olivě doopravdy vypadala jako sestra mé matky. (Rifka vypadala jako jistá postava ze židovského folklóru jménem gólem.) Byla to jen velmi vzdálená podobnost kolem očí a to jen tehdy, když na ně správně dopadalo světlo. Možná to bylo tímto incestním tabu anebo prostě tím, že tvář a tělo, jaké měla Tiffany Schmeedererová, se vyskytnou jednou za několik miliónů let a obvykle ohlašují příchod doby ledové či světový požár. Zkrátka a dobře, potřeboval jsem od každé z těch dvou to, co v ní bylo nejlepší.

       Nejdřív jsem se seznámil s Olive. Došlo k tomu po nekonečné řadě známostí, v nichž mé partnerce vždycky něco chybělo. Moje první žena byla nesmírně chytrá, ale chyběl jí smysl pro humor. Byla přesvědčená, že nejlegračnější z bratrů Marxových je Zeppo. Moje druhá žena byla krásná, ale scházela jí opravdová vášeň. Vzpomínám, že jednou, když jsme se milovali, došlo k zvláštní optické iluzí a na vteřinku to skoro vypadalo, že se moje žena hýbe. Sharon Pflugová, s níž jsem žil tři měsíce, byla příliš agresivní. Whitney Weisglassová zase příliš poddajná. Pippa Mondaleová, veselá vdova, udělala osudnou chybu, když se zastávala svíček ve tvaru Laurela a Hardyho.
        Přátelé, kteří to mysleli dobře, mě zásobovali nekonečným procesím partnerek na schůzky, bez výjimky pocházejících ze stránek hrůzostrašných povídek H. P. Lovecrafta. Inzeráty v The New York Review of Books, na něž jsem ze zoufalství odpovídal, se ukázaly stejně marné, jelikož "z třicetileté básnířky" se vyklubala šedesátnice, "studentka, mající v oblibě Bacha a Beowulfa" vypadala jako lidožroutská nestvůra Grendel a "bisexuálka ze San Franciska" mi řekla, že neodpovídám její představě pro žádné z obou pohlaví. Tím nechci naznačovat, že by se tu a tam nevyskytla dívka, která vypadala jako opravdová trefa: krásná žena, sexy a chytrá, z dobré rodiny a s okouzlujícími způsoby. Ale podle nějakého pravěkého zákona, možná z bible nebo egyptské Knihy mrtvých, odmítala ona mě. A tak jsem se stal tím nejubožejším z mužů. Na první pohled jsem měl všechno, co je zapotřebí k šťastnému životu. Uvnitř jsem však zoufale hledal opravdovou lásku.

        Za osamělých nocí jsem přemítal o estetice dokonalosti. Je něco v přírodě skutečně "dokonalé" s výjimkou blbosti mého strýčka Hymana? Jak můžu já vyžadovat dokonalost? Já se svými milióny chyb. Začal jsem si dělat seznam svých chyb, ale nedostal jsem se za: 1. Někdy zapomíná klobouk.
Těšil se někdo z lidí, které jsem znal, skutečně "smysluplnému vztahu"? Mí rodiče spolu zůstali čtyřicet let, ale to bylo ze zášti. Greenglass, kolega z nemocnice, si vzal ženu, co vypadá jako měkký tvaroh, "protože je hodná". Iris Mermanová podváděla manžela s každým plnoletým mužem ve Velkém New Yorku. Nikdo neměl vztah, který by se skutečně dal nazvat šťastným. Brzy mě začaly pronásledovat noční můry.

         Zdálo se mi, že jsem v baru, kde se seznamují svobodní, a útočí na mě smečka chtivých sekretářek. Oháněly se noži a nutily mě říkat hezké věci o newyorské čtvrti Queens. Můj psychoanalytik doporučoval kompromis. Můj rabín říkal: "Usaďte se, usaďte se. Co takhle žena jako paní Blitzsteinová? Žádná kráska to není, ale nikdo nedokáže líp pašovat jídlo a ruční střelné zbraně do ghetta než ona." Jedna herečka, kterámě ujišťovala, že její opravdovou touhou je stát se servírkou v kavárně, se zdála slibná, ale během první krátké večeře bylo její jedinou odpovědí na vše, co jsem říkal: "To je betálné." Pak jsem jednoho večera ve snaze uvolnit se po zvlášť namáhavém dni v nemocnici navštívil sám Stravinského koncert. O přestávce jsem potkal Olivě Chomskou a můj život se změnil.

          Olivě Chomská byla vzdělaná a nevšední, citovala Eliota a hrála jak tenis, tak Bachovy "Dvojhlasé invence" na piano. A nikdy neříkala "Senza", nikdy na sobě neměla nic se značkou Pucci nebo Gucci a nikdy neposlouchala v rozhlase country and western nebo diskusní klub s odpověďmi na telefonické dotazy. A kromě toho byla vždy a všude ochotná dělat cokoli a dokonce s tím sama začínat. Jaké nádherné měsíce jsem s ní strávil, než moje sexuální výkonnost (která se tuším uvádí v Guinnessově knize rekordů) ochabla. Koncerty, filmy, večeře, víkendy, nekonečné skvělé diskuse o všem od skákajících chůd po hinduistickou sbírku obětních hymnů. A nikdy jí z úst nevyšel blábol. Samé hluboké postřehy. A ten vtip! A samozřejmě i přiměřený odpor ke všem věcem, které si to zasluhují: k politikům, televizi, Kosmetickým operacím, sídlištní architektuře, mužům ve sportovních oblecích, přednáškám o filmech a k lidem, kteří začínají věty "V podstatě".
Ach, budiž proklet den, kdy zbloudilý paprsek světla zdůraznil ony nepopsatelné obličejové rysy a připomněl mi přihlouplý zjev tety Rifky. A budiž též proklet den, kdy si na večírku v nějakém podkrovním ateliéru v bohémské čtvrti erotický archetyp s nepravděpodobným jménem Tiffany Schmeedererová popotáhl vlněnou podkolenku a obrátil se ke mně hlasem připomínajícím myš z kreslené grotesky: "Jakého jste znamení?" Na hlavě se mi slyšitelně zježily vlasy a vyrazily mi tesáky jak v klasickém příběhu o vlkodlakovi.
Cítil jsem se povinen odpovědět krátkou přednáškou o astrologii, předmětu, který v mých intelektuálních zájmech soupeřil s takovými hlubokými problémy, jako je psychoterapie, elektroencefalografické alfa vlny a schopnost permoníků hledat zlato.
O několik hodin později jsem se nacházel ve stavu vláčnosti rozpouštěného vosku, když se jí poslední kousek oblečení bezhlučně svezl po kotnících k podlaze, zatímco já z nepochopitelného důvodu zanotoval holandskou státní hymnu. Pak jsme se začali milovat stylem akrobatů na létající hrazdě. A tak to začalo.

         Alibi pro Olivě. Tajné schůzky s Tiffany. Výmluvy před ženou, již jsem miloval a přitom svůj chtíč ukájel jinde. Vlastně ukájel s prázdnou hračkou, při jejímž doteku či zavinění mi temeno hlavy povyskočilo jako čertík z krabičky a vznášelo se v prostoru jako létající talíř. Choval jsem se nezodpovědně vůči ženě mých snů kvůli tělesné posedlosti, blížící se té, kterou Emil Jannings prožíval v Modrém andělovi vůči Marlen Dietrichové. Jednou jsem předstíral nemoc a poslal Olivě na Brahmsovu symfonii s matkou, abych mohl vyhovět přihlouplým rozmarům své smyslné bohyně, která trvala na tom, abych s ní zhlédl televizní show To je tvůj život, "protože dávaj Johnnyho Cashe"! Jenže když jsem splatil svůj desátek tím, že jsem přetrpěl show, ztlumila Tiffany světla a přenesla mé libido na planetu Neptun. Jindy jsem jen prohodil k Olivě, že si jdu koupit noviny. Pak jsem uháněl přes sedm bloků k Tiffany a tam skočil do výtahu, který však jako naschvál uvízl mezi patry. Přecházel jsem po svém vězení jako lev v kleci, neschopen ukojit svůj planoucí chtíč a stejně tak neschopen vrátit se domů v rozumný čas. Když mě nakonec osvobodili hasiči, slepil jsem pro Olivě historku, v níž jsem vystupoval já, dva lupiči a lochneská nestvůra.
Štěstí mi přálo, a když jsem se vrátil domů, Olivě už spala. Při její vrozené slušnosti pro ni bylo nemyslitelné, že bych ji mohl podvádět s jinou ženou, a třebaže frekvence našich pohlavních styků klesla, sebral jsem v sobě vždy dost sil, abych ji alespoň částečně uspokojil. Neustále pronásledován pocity viny jsem ji klamal chatrnými výmluvami, které přijímala s nevinností anděla. Během několika měsíců na mě celé to břemeno začalo nesnesitelně doléhat. Vypadal jsem čím dál víc jako postava na obraze "Výkřik" od Edvarda Muncha.

         Mějte soucit s mou situací, drahý čtenáři! S tím strašným problémem, který možná postihuje celou řadu mých současníků a dohání je k šílenství. S faktem, že žádná příslušnice druhého pohlaví nikdy nesplňuje současně všechny vaše požadavky. Na jedné straně zející propast kompromisu. Na druhé vysilující a odsouzeníhodné jestvování podváděné lásky. Neměli Francouzi pravdu? Nebylo řešením mít ženu i milenku, a tak rozdělit zodpovědnost za různé potřeby na dvě strany? Věděl jsem, že kdybych takové uspořádání navrhl otevřeně Olivě, ať byla sebechápavější, skončil bych pravděpodobně na hrotu jejího módního britského deštníku. Unavovalo mě to, skličovalo a začal jsem uvažovat o sebevraždě. Přiložil jsem si pistoli k hlavě, ale v posledním okamžiku jsem ztratil odvahu a vystřelil do vzduchu. Kulka prolétla stropem, takže paní Fitelsonová v bytě nade mnou vyskočila do vzduchu přímo na polici s knihami, kde vydržela sedět přes celé babí léto.

        Pak se to jeden večer všechno vyjasnilo. Najednou mi bylo zřejmé, co musím učinit, s průzračností, jaká se obvykle spojuje s účinkem LSD. Kdysi jsem vzal Olivě do kina pro pamětníky na starý film s Belou Lugosim. Lugosi coby šílený vědec v něm vymění mozek nějaké nešťastné oběti za mozek gorily. Oběť i gorila jsou přitom připoutány k operačním stolům, zatímco kolem zuří elektrická bouře. Pokud si něco takového mohl vymyslet nějaký scenárista, mohl to určitě skvělý chirurg jako já dokázat ve skutečnosti.

       Nu, drahý čtenáři, nebudu vás unavovat detaily, které jsou vysoce odborné a pro laika těžko pochopitelné Stačí říct, že jedné temné a bouřlivé noci bylo možno zahlédnout zahalený stín, jak propašovává dvě omámené ženy (jednu s tělem, při pohledu na něž muži vjížděli s auty na chodník) do nepoužívaného operačního sálu sanatoria Flower na Páté avenue. Tam, za mihotání blesků klikatících se oblohou, stín provedl operaci, která se předtím uskutečnila pouze ve světě celuloidových fantazií, kde ji prováděl maďarský herec, jenž měl jednoho dne proměnit laciný horror v umělecký žánr.

       Výsledek? Tiffany Schmeedererová, jejíž duše nyní existovala v méně pozoruhodném těle Olivě Chomské, byla ke své radosti zbavena prokletí, jakým je být sexuálním objektem. Přesně podle Darwinova učení se u ní brzy vyvinula bystrá inteligence, která - i když snad nikdy nedosáhla úrovně spisovatelky Simoně de Beauvoirové - jí umožnila zbavit se pošetilého zájmu o astrologii a šťastně se provdat. Olivě Chomská, která se ke svým ostatním vynikajícím darům navíc zčistajasna stala vlastnicí kosmické topografie, se za mě provdala a udělala ze mě předmět závisti všech okolo.
Jediným zádrhelem bylo, že po několika měsících blaženosti s Olivě, které se ve všem vyrovnaly pohádkám Tisíce a jedné noci, jsem z nepochopitelných důvodů začal pociťovat nespokojenost s touto vysněnou ženou a dostal místo toho zálusk na letušku Billie Jean Zapruderovou, jejíž chlapecká postava a alabamský huhňavý přízvuk nutily mé srdce provádět přemety. A tehdy jsem se vzdal místa v nemocnici, nasadil si šaškovský klobouček, vzal na záda ruksak a rozjel se na kolečkových bruslích po Broadwayi.

Poznámky smazány.